Rozhovor s Danielem Landou
Daniel Landa patří už více než tři desetiletí k nejvýraznějším osobnostem české kulturní scény. Zpěvák, textař, herec, autor muzikálů i člověk, který se dlouhodobě pohybuje na pomezí hudby, divadla, symboliky a osobních výzev. V rozhovoru jsme se vrátili nejen k jeho hudební tvorbě, ale také k herectví, knihám, vztahu k české společnosti i k tomu, co dnes považuje za skutečně důležité.
Videopozdrav Daniela Landy našim čtenářům
Když se dnes ohlédnete za svou dosavadní cestou, co považujete za nejdůležitější životní období?
Je to kontinuální cesta. Nicméně narození tří malých holčiček a přijetí role milujícího tatínka, to se dá určitě označit za impuls pro jednu z největších osobnostních změn. Hřmotný hromotluk se musel naučit hodně ve všem ubrat a na malém prostoru se uskromnit. Skvělá možnost, díky za ni. Dále byl pro mě velmi důležitý i manažerský krach obřího megalomanského projektu Žito, neboť právě až s takovým neúspěchem teprve přichází do profesního života pokora. Dokud se člověku mění vše, na co v práci sáhne, ve zlato, poznání není komplexní.
Vaše tvorba je dlouhodobě spojena se silnými emocemi, symboly a osobním hledáním. Odkud tato potřeba pramení?
Jsem umělec, tedy pramení z podstaty mého povolání. Občas se do tvorby položím tak, že se mi začínají figury z mých písní a příběhů prolínat do vlastního života a optiky. Je to normální, když něčím právě jako umělec fascinovaně žijete, že potom nejste tak úplně normální. Jsou to fáze. Lidi by už si mohli po těch letech zvyknout a přestat si mě plést s politikem nebo aktivistou.
Co pro vás dnes znamená hudba? Je stále především výpovědí, nebo už více prostředkem komunikace s lidmi?
Hudba je pro mě nádherná a chutná pomazánka na chléb jménem „text/téma“, aby dobře a hluboko klouzal do krku. V tomto případě samozřejmě přes uši hluboko k duši. Jsem v zásadě písničkář, ať už dělám, co dělám.
Ve vašich textech se často objevují témata odvahy, vůle a překonávání překážek. Myslíte si, že dnešní člověk tyto vlastnosti ztrácí?
Nevím. Nesoudím, nehodnotím, pozoruji, cítím. A ten cit potom zpracuji. Umělec MUSÍ psát tak, jak cítí, jinak by to nebyl umělec. Ne vždy je sterilní rozum tím jediným, kdo nám může něco říct, napovědět, objasnit. Vzdělání jsme postavili hodně vysoko nad city, přestože city a pocity je ona soustava, která finálně tvoří náš život a veškerý dojem z něj. Dnes se razí spíš – máš jen své pocity, žádné argumenty nastudované ze všech možných zdrojů, tak mlč. U umělců tohle platit ale v žádném případě nesmí. Hlavně žádná autocenzura! Dokážou tak zachytit cosi pod povrchem i na povrchu. Umění může být nebezpečné jen v případě, že ho začnou zneužívat úderky nebo politika. Buďme tedy rádi i za umělce – levicové anarchisty nebo na druhé straně třeba Ortela (kvalitu teď vůbec nehodnotím). Všichni z nějakého úhlu nasvěcují nějaký problém, byť nám to nemusí být vůbec příjemné. S umlčováním problém nezmizí. Sám jsem ale dost vybíravý a podobné věci vůbec neposlouchám. Je to za mě trochu podobný rozdíl, jak lidé vnímají historii a mýty. Já mýty nepodceňuju a historii nepřeceňuju.
Jak se za posledních třicet let proměnila česká společnost?
Hodně, ale člověk jako takový zůstává ve své podstatě po tisíciletí stejný. Kdo občas nahlédne antické autory, musí být v šoku o jak aktuálních tématech často pojednávají. Včetně třeba pojistných podvodů ve starém Římě. Vlastně se nic moc nezměnilo, kromě prostředků a stylu. Naše civilizace a Řím mají mnoho společného. Včetně neodvratného pádu, to si myslím já. Globální moc a pojetí nemůže nikdy nahradit přirozenost a určitou spravedlnost toho malého, lokálního. Sociální inženýrství je smrtící a je ho všude plno.
Má podle vás dnešní veřejný prostor ještě schopnost vést klidnou a věcnou debatu?
Ne, teď opravdu ne. Emoce vyhrazené právě umělcům a hospodám přetekly do běžných diskuzí, ze kterých už zbyly jen vulgární střety plné nadávek a argumentačních faulů. Závody v osobních invektivách, nálepkách a hrubosti, a to z míst, kde by to bylo dřív naprosto nepředstavitelné. Intelektuálové selhávají na plné čáře, celé to už jede bez brzd. Ne, tohle už nejsou debaty ani prostředí pro ně. Inter arma silent musae. Oheň se pomalu přelívá do slov a uvidíme, kam ještě dále. Může být opravdu veselo. A to tady, přímo mezi námi. Dříve dosti nepředstavitelné, dnes už ne. Overtonovo okno se otevírá stále dokořán. Cit a srdce mi říká, že by lidé měli se svými emocemi a jedinými pravdami trochu brzdit. Mentálně jsem dlouhodobě připraven na to nejhorší, nebojím se ničeho. Ale je to fakt škoda, se takto sami zničit, no. Láska a něco spolu dokázat tvořit, to je úplně opačný konec tohoto současně vytahovaného provazu.
Ve své kariéře jste prošel několika výraznými proměnami. Je změna pro člověka nutností?
Změna a proměna je jediná zaručená jistota v lidském životě. Jiná jistota neexistuje.
Co vás dnes nejvíce inspiruje při tvorbě nových písní?
Vnímání srdce a duše.
Vaše koncerty bývají velmi propracované po vizuální i symbolické stránce. Jak důležitá je pro vás práce s atmosférou a příběhem?
Je to pro nás klíčové. Jak říkám, jsme umělci tělem i duší. Já i moje žena. A je krásné si spolu tu tvorbu užívat a vytvářet i pro ostatní silné a magické prožitky, které dokážou hluboce oslovit velmi různorodé publikum.
Vedle hudby jste se věnoval i herectví. Co vám dala práce před kamerou a na divadle?
Poznání a jistotu, že určitě nechci být herec. Nejsem v tom soukolí schopen krotit svůj temperament a ani nechci. Jedna režisérka a producentka mi doma stačí za všechny.
Na které filmové nebo divadelní role vzpomínáte nejraději?
Naprostá pecka byla natáčení filmu Černí baroni s režisérem Zdeňkem Sirovým a s těmi všemi herci, co tam hráli. Neuvěřitelná a neopakovatelná atmosféra, zábava a euforie těsně po pádu šedivého socialismu. Lámání epoch prožité v tvůrčí radosti. Pecka, bomba, lehkost a velký zážitek, což se vše propsalo i do celého filmu.
Jako autor jste výrazně vstoupil i do světa muzikálů – například díly Krysař nebo Tajemství. Čím vás divadlo přitahuje?
Mám vystudovaný hudebně dramatický obor na pražské konzervatoři, takže jsem i do světa hudby a filmu přitáhl z divadla. Na mém pěveckém projevu, a nakonec i životě je to, myslím, dost slyšet i vidět. Jsem takový celkově trochu přepálený i v soukromí, lidé by mohli moje vystupování preventivně klidně dělit dvěma. Takový malý chodící jaderný reaktor, ovšem s přibývajícím věkem se to naštěstí trochu zlepšuje.
Máte pocit, že české divadlo a film dnes více riskují, nebo spíše hledají jistotu?
Nevím, moc se nestarám o to, co jede. Občas jdeme do kina a dost často nevydržíme ani do konce. Do divadla moc nechodíme, mám rád svůj klid. A opravdu už nenávidím selfíčka. Z těch jsem v čase nabyl nějakou fóbii nebo co, jak indiáni z focení, že to krade duši.
Jaký je váš vztah ke knihám? Patří čtení stále do vašeho života?
Knihy miluju. Teď si vychutnávám parádní knihu od Jana A. Kozáka Monomýtus, kterou jsem navázal na moc milou knihu od A. Rozehnala Příběhy slovanského nebe. Zbožňuju taky Eliadeho, Junga a jejich knihy, stoiky… No, je toho prostě víc.
Které knihy nebo autoři vás v životě nejvíce ovlivnili?
Hodně moc C.G. Jung. A ve své době také D. Ž. Bor. A rozhodně naši obrozenci (Erben, Zeyer, Mácha, Jirásek a další). Těmto starým obrozencům musím vyseknout mimořádnou poklonu, zejména za vroucné vylovení národního mýtu z hlubin kolektivního nevědomí. Byli to velký borci s velikým srdcem a sny. A nebáli se obětí, jejich doba byla pro nás nepředstavitelná, za určité české písně se chodilo do drsného žaláře.
Na vašem webu se objevují motivy osobního rozvoje, vnitřní síly a poznání. Co pro vás tyto pojmy znamenají?
Kytka buď kvete nebo odkvétá. Stagnace, byť nenápadná a pomalá, znamená jisté spění k zániku. Já se snažím o opak, zánik přijde stejně. Každý člověk má v rámci rozvoje své osobnosti i činností daleko víc možností, než by sám řekl, a tak se i v tomto ohledu snažím publikum inspirovat. Je to o motivaci, snech a malinko i o tom, vědět jak. Změnou sebe měníme svět, to je jediná mocná, platná a skutečná motýlí síla.
Ve vašem životě hrály důležitou roli i fyzické výzvy, automobilové závody nebo bojové sporty. Co člověku podobné zkušenosti dávají?
Inspiraci a pokoru. Jsem dobrodruh do morku kostí. Bez pocitu smrtky poblíž jsem tak trochu neklidný. Mám pro připomínku na paži vytetovaný Dürerův obraz Rytíř, smrt a ďábel. Časté riziko vám neustále zpřítomňuje tři důležité životní veličiny – ideál, zánik a pokušení. Dobře potom z toho leze smysl života a neustálý pocit vděčnosti za každý další plně prožitý den. Jste pak i taková trochu filmová figurka, jen vám při akční scéně nikdo neřekne stop a vozíte se sanitkou.
Jak dnes vnímáte pojem úspěch?
Jako trvalou lásku v srdci a mír v duši. Moje rodina a přátelé, to je rozhodně můj největší životní úspěch. Víc není. Jen chvíli trvá, než na to člověk přijde.
Existuje něco, co jste veřejnosti nikdy nedokázal úplně přesně vysvětlit?
Jo. Žito. Byl to naprosto skvělý projekt, který jsem vůbec nedotáhl a málokdo ho pochopil. Být to s obřím týmem v Americe (jako Američan), vydělalo by to miliardy, tím jsem si do dneška jist.
Na čem nyní pracujete a co vás v nejbližší době nejvíce láká?
Pracuji na svém úplně posledním muzikálu Klíč králů. Tehdy jsem to nestihl, nedokončil, přerval to právě experiment Žito. Ale stejně jsme to tehdy podle platné smlouvy museli bohužel odpremiérovat. Tento dluh vůči sobě i divákům teď zcela vážně řeším a dořeším. Jen to ještě chvíli potrvá a snad se mi to tentokrát tolik nepropíše do osobního života. Za dva roky mi ale bude šedesát, takže věřím, že to bude klidnější.
Děkujeme velice za rozhovor.