Rozhovor s Janem Pirkem

Prof. MUDr. Jan Pirk, DrSc. patří již několik desetiletí k nejvýraznějším osobnostem české medicíny. Špičkový kardiochirurg, emeritní přednosta Kardiocentra IKEM, muž, který provedl tisíce operací srdce a podílel se na rozvoji české transplantační medicíny, je známý nejen svými profesními úspěchy, ale také celoživotní láskou ke sportu, otevřeností a schopností mluvit o medicíně srozumitelně i k široké veřejnosti. V posledních letech své zkušenosti přenáší také do veřejného života jako senátor. V rozhovoru jsme se ohlédli za jeho profesní cestou, hodnotami, které jej provázejí celý život, i pohledem na budoucnost českého zdravotnictví.

 

Videopozdrav Jana Pirka našim čtenářům

 

 

Pocházíte z lékařské rodiny. Bylo už od dětství jasné, že půjdete ve stopách svého otce, nebo jste měl v mládí i jiné životní sny a představy? Ví se například, že jste svého času uvažoval o kariéře námořníka.

Ano, pocházím z lékařské rodiny. Pradědeček, dědeček, tatínek i strýc byli lékaři. Ale mne k tomu nikdo nenutil. Chtěl jsem skutečně být námořním důstojníkem, ale protože se v té době na tuto profesi studovalo pouze v Sovětském svazu, tak jsem se rozhodl, že jako můj dědeček, který se jako mladý lékař plavil po Středozemním moři jako lodní lékař, vystuduji medicínu a poté půjdu dělat lodního lékaře. Ale když k medicíně jednou přivoníte, tak vás tak uchvátí, že už jí zůstanete věrný celý život.

 

Co Vás během studia medicíny nejvíce formovalo? Byl to některý z profesorů, konkrétní lékař, nebo spíše první kontakt s pacienty?

Během studia medicíny jsem se již začal zajímat o kardiologii, které se věnoval i můj tatínek a formoval mne pan profesor Herles, což byl kardiolog, který jako první v Československu kdysi natočil EKG. Chodil jsem do jeho kroužku a na dobrovolné stáže a přednášky.

 

Po promoci jste nezačínal v Praze, ale v nemocnici v Nymburce. Jak na toto období vzpomínáte a co Vám dalo do další profesní dráhy?

Tak jako většina lidí na své první působiště mám ty nejkrásnější vzpomínky. Byli jsme mladí, medicína nás bavila a navíc jsme si užívali spousty legrace. Protože jsme museli zastupovat i lékaře na venkovských obvodech, tak od té doby vím, že dělat, jak se tehdy říkalo, obvoďáka, byla krásná a velice zodpovědná medicína.

 

Často zmiňujete primáře Weisse, který Vám řekl, že kdo jednou začne dělat chirurgii, už u ní zůstane. V čem Vás ovlivnil nejvíce?

Pan primář Weiss byl skutečně brilantní chirurg. Tehdy ještě nebyly endoskopické operace, ale on dokázal udělat tzv. cholecystektomii, tj. resekci nemocného žlučníku za 20–30 minut. Byl to nejen brilantní chirurg, ale i velký šéf. Jeden příklad za všechny. Nikdo z nás, mladých chirurgů, nebyl v SSM. Jednoho dne si nás pan primář Weiss zavolal a řekl nám, že nám dává na vybranou. Že nebude volán každý týden na Okresní výbor Komunistické strany Československa, jaký má pořádek na oddělení, že nemá SSM (Socialistický svaz mládeže). A řekl nám: „Dávám vám na vybranou. Buď založíte SSM, anebo vám podepíšu žádost o devizový příslib a emigrujte. Ale já chci mít na oddělení pořádek.“ To si nikdo z mladé generace neumí představit, jak odvážný to byl návrh, co tím riskoval, ale věděl, že my ho určitě neudáme. Ale to by bylo na samostatné povídání.

 

V IKEM působíte prakticky celý profesní život. Čím Vás toto pracoviště tehdy přitahovalo a čím je podle Vás výjimečné dodnes?

Když jsem se na základě výběrového řízení dostal v roce 1974 do IKEM, první dvě věci, které mne fascinovaly, byly: za prvé, úžasné středisko vědeckotechnických informací, kde jsme měli k dispozici řadu zahraničních špičkových časopisů, ze kterých jsme mohli čerpat. Druhá věc, která se netýkala přímo IKEMu, bylo dojíždění do práce. Do Nymburka nás dojíždělo kolem dvaceti lékařů a lékařek denně vlakem. A když vám vlak o pár vteřin ujel, další jel až za hodinu a půl. A v Praze najednou jezdil autobus každých deset minut. I to bylo strašně příjemné. Výjimečný je IKEM dodnes v tom, že v oborech, kterým se věnujeme, se stále snažíme poskytovat našim nemocným medicínu na špičkové světové úrovni.

 

Absolvoval jste odborné stáže ve Spojených státech i v Dánsku. Jaký poznatek nebo zkušenost ze zahraničí nejvíce změnily Váš pohled na medicínu a organizaci zdravotní péče?

Já jsem absolvoval stáže ve Spojených státech, ale v Dánsku to nebyla stáž, tam jsem byl jako konzultant, který učil mladé dánské lékaře. Rozdíl mezi USA a Dánskem byl stejný, jako je rozdíl mezi dnem a nocí. Ve Spojených státech neexistovala pracovní doba. Pracovali jsme tak dlouho, jak bylo potřeba. Museli jsme chodit do práce i v sobotu a v neděli. Na druhé straně v Dánsku byl tou dobou 35hodinový pracovní týden, takže mladí lékaři, kteří sloužili víkend, pak měli týden náhradního volna. Na jednu stranu se zdaleka nenaučili tolik jako my za stejnou dobu v USA, na druhou stranu se mohli mnohem více věnovat výchově dětí a rodině. Je otázka, co je pro společnost přednější. Zda mladý brilantní chirurg, který se ale nevěnoval výchově svých dětí, či chirurg, kterému výcvik trvá podstatně déle, ale zato správně vychovává budoucí generaci.

 

Kardiochirurgie je obor, ve kterém se rozhoduje během několika vteřin. Dá se schopnost správně se rozhodovat naučit, nebo je to vlastnost, kterou člověk musí mít v sobě?

Žádný obor v medicíně není královský a žádný není Popelkou. Ale každý vyžaduje specifické vlastnosti a je velké štěstí, když se člověk sám rozhodne pro ten pravý obor či mu v tom pomohou jeho šéfové po nástupu do práce po ukončení školy. A rychlost rozhodovat se a pokud možno správně, je jedna z vlastností, kterou musí mít lékař v oboru kardiochirurgie.

 

Máte za sebou tisíce operací a stovky transplantací srdce. Vybavíte si dodnes některý okamžik, který pro Vás znamenal skutečný profesní zlom nebo který Vás hluboce zasáhl?

Ano, těch operací je přes sedm tisíc a transplantací srdce jsem provedl 310. Žádný zlomový okamžik si nepamatuji, ale dodnes si budu pamatovat, když jsme poprvé použili dvě čerpadla k záchraně jednoho mladého pacienta se zhoubným nádorem srdce. Byl to ohromný chlap, kterého celé oddělení milovalo.

 

Za svou kariéru jste byl svědkem obrovského technologického pokroku. Co považujete za největší změnu v kardiochirurgii za posledních padesát let a co podle Vás čeká obor v příštích desetiletích?

Kardiochirurgie je vlastně velice mladý lékařský obor. Zrodil se v roce 1953, kdy byl poprvé použit přístroj pro mimotělní oběh. A já jsem u kardiochirurgie od roku 1974, takže v té době ještě každý kongres přinášel překotné změny. Ale v poslední době jsou to již menší změny, protože kardiochirurgie již vyspěla do zralosti. Mohu říci, že takovým velkým zlomem bylo zavedení mechanických srdečních podpor k dlouhodobé podpoře nemocného srdce jako most k transplantaci či náhrada transplantace.

 

V náročném oboru může člověk snadno vyhořet. Co Vám po tolika letech stále dává motivaci jít každý den do práce s plným nasazením?

Mám to štěstí, že se mi pocit vyhoření ještě nikdy nedostavil. Možná to bylo proto, že jsem se snažil vždy obklopovat schopnými mladými lidmi, kteří mi nikdy nedovolili, abych tzv. usnul na vavřínech, a snažil jsem se s nimi držet krok. V současné době mne nejvíce baví asistovat mladým začínajícím kardiochirurgům a ukazovat jim některé maličkosti, které se v žádné učebnici nedočtou.

 

Medicína je týmová disciplína. Jaké vlastnosti by měl mít člověk, který vede špičkové pracoviště, jakým je Kardiocentrum IKEM?

Ano, medicína a zvlášť transplantační medicína je typickým příkladem týmové práce. A ve vedení takového týmu je nejdůležitější vlastností dokázat právě sestavit ten tým tak, aby byl plně funkční. Musí vědět, jaké místo by měl člověk s těmi určitými vlastnostmi zastávat v tom, aby ta mozaika dávala právě plně funkční tým.

 

Mnozí Vás znají jako lékaře, ale dnes také jako senátora. Co bylo tím hlavním impulzem vstoupit po desetiletích v medicíně do veřejného života?

Tím hlavním impulsem, abych se pokusil být zvolen do Senátu bylo to, že chirurg je na tom podobně jako pilot. Jak stárneme, zhoršují se nám funkce jednotlivých orgánů a z fyziologických důvodů již nemůžete operovat jako za mlada. A vzhledem k tomu, že jsem se pohyboval více než 50 let ve zdravotnictví, chtěl jsem svoje celoživotní zkušenosti zúročit prací pro společnost.

 

Když se ohlédnete za dosavadním působením v Senátu, z čeho máte největší radost? Podařilo se Vám prosadit něco, co považujete za skutečně důležité?

Jedna z věcí, které se mi za poslední dobu v Senátu podařilo prosadit, bylo to, že v mém volebním obvodu, tj. Praze 10 na všech základních školách v 1. a 2. třídě vedou hodiny tělocviku trenéři, za účasti třídní učitelky, a děti tak vidí, že hodiny tělesné výchovy mohou být zábavné a přestávají se omlouvat a mají radost z pohybu.

 

Dlouhodobě upozorňujete na význam prevence a zdravého životního stylu. Myslíte si, že Češi dnes o své zdraví pečují lépe než před dvaceti nebo třiceti lety?

Myslím si, že ano.

 

Sport je s Vámi neodmyslitelně spojen. Běháte maratony, lyžujete, jezdíte na kole. Co Vám sport dává po psychické stránce a pomáhá Vám i při zvládání náročné lékařské profese?

Sportoval jsem od mládí, protože pocházím z maminčiny strany ze sokolské rodiny. Dříve jsem nikdy neuvažoval o tom, že mi sport pomáhá v práci. Ale později jsem zjistil, že náročnou práci kardiochirurga je třeba kompenzovat nějakou fyzickou aktivitou a v tom je ten sport nejlepší.

 

Je o Vás známo, že jste celoživotním fanouškem pražské Slavie. Co Vás na tomto klubu fascinuje natolik, že mu zůstáváte věrný celý život?

Slávistou jsem byl již od dětství, protože vztah k tomuto klubu máme v rodině z tatínkovy i maminčiny strany. Slávie byla vždy klub střední vrstvy, klub studentů, úředníků, vysokoškoláků i lidí ze židovské obce. Později jsem se stal i členem Slavie, desítky let jsem v sešívaném dresu hrál pozemní hokej.

 

Když si najdete chvíli jen pro sebe, sáhnete někdy po knize? Jaké knihy nebo autoři Vás v posledních letech zaujali a vracíte se k některým titulům opakovaně?

Ano, mám takové periody, že občas hodně čtu. A poté třeba pár měsíců nepřečtu žádnou knihu a pak se zase do toho dám. Musím říci, že velký dojem na mne udělala báječná kniha s názvem „Chyťte Žida“, která je od autora Tuvia Tanenboma. Tu mohu doporučit každému.

 

Kdybyste měl před sebou studenta nebo studentku medicíny na začátku jejich cesty, jakou jednu radu byste jim dal? A existuje životní motto nebo zásada, které jste se držel po celý profesní i osobní život?

Studentům říkám, že když se po maturitě rozhodují, na kterou půjdou vysokou školu, má medicína jednu velkou výhodu, ale také nevýhodu. Tou nevýhodou je to, že trvá ze všech vysokých škol nejdéle a že v prvních dvou letech vyžaduje značné úsilí studia biflování se nazpaměť. Ale medicína poskytuje tak široké uplatnění, na rozdíl od jiných úzce zaměřených škol, takže si může absolvent vybrat podle svých představ a schopností obor chirurgický, nechirurgický, čistě výzkumný či laboratorní. A při rozhodování se v pětadvaceti letech je člověk již mnohem vyzrálejší, než když se rozhoduje pro své další zaměstnání v osmnácti letech. A ta profesní zásada je ta, že se věci musí dělat poctivě a srdcem.

 

Když se ohlédnete za svým životem – jako lékař, učitel, sportovec i člověk –, co považujete za svůj největší úspěch?

Nemohu vyzdvihnout jednu věc, protože můj život se skládá z pestrobarevné škály nejrůznějších zájmů a činností. Prostě mám život rád v jeho mnohotvárnosti. Takže musím říci, že je to celek, patří sem rodina, práce, sport, kultura, prostě život v celé jeho šíři.

 

Je něco, co byste si přál dokázat?

Chtěl bych se ve zdraví dožít stáří a dožít se toho, že rodina pokračuje spokojeně v dalších generacích, a aby i společnost se z této hektické a trochu hysterické doby vrátila zase k normálu.

 

            Velice děkujeme za rozhovor.