Rozhovor s Monikou Novotnou

JUDr. Monika Novotná patří mezi přední osobnosti české advokacie. Partnerka advokátní kanceláře Rödl Legal a předsedkyně České advokátní komory se v rozhovoru ohlíží za svou profesní cestou, zamýšlí se nad proměnami advokacie i nad její budoucností a prozrazuje, co jí pomáhá nacházet rovnováhu mezi náročnou profesí a osobním životem.

 

Videopozdrav Moniky Novotné našim čtenářům

 

 

Vyrůstala jste s představou, že se jednou budete věnovat právu, nebo jste svou profesní cestu objevovala postupně?

Řekla bych, že to byla kombinace obojího. Narodila jsem se s vrozenou potřebou neustále někoho obhajovat a diskutovat – což mé okolí občas snášelo s velkou trpělivostí. Že se z téhle mé vlastnosti stane celoživotní profese mi ale docházelo postupně.

Právo mě definitivně okouzlilo až v praxi, kdy jsem pochopila, že advokacie není o suchém memorování paragrafů, ale o hlubokém porozumění lidské povaze. Ten dětský impuls tam tedy byl, ale tu skutečnou krásu a smysl našeho povolání jsem objevovala krok za krokem.

 

Co Vás na studiu práv přitahovalo nejvíce a změnila se tato představa po nástupu do praxe?

Na studiu mě nejvíc lákala ta intelektuální výzva – představa, že právo je jako obří šachová partie, kde vyhrává ten s lepší logikou a strategií. Fascinovalo mě, jak do sebe ta pravidla akademicky zapadají. Přiznám se, že jako studentka jsem ale měla trochu romantičtější představy ovlivněné literaturou, zejména E. S. Gardnerem. Viděla jsem se jako Perry Mason v sukni, jak v soudní síni pronáším plamenné řeči, kterými všem vyrazím dech, a soudce jen uznale přikyvuje.

Praxe mě z toho velmi rychle vyvedla, ale v tom nejlepším slova smyslu. Zjistila jsem, že devadesát procent úspěchu advokáta není divadlo u soudu, ale mravenčí práce u stolu, analýza dokumentů, a hlavně schopnost vyjednávat. Dnes už vím, že nejlepší advokát není ten, který vyhraje těžký soud, ale ten, který dokáže situaci vyřešit tak šikovně, aby k žádnému soudu vůbec nedošlo. Moje představa se změnila z hollywoodského dramatu na respekt k poctivému, tichému řemeslu.

 

Kdo patřil mezi osobnosti, které Vás v profesním životě nejvíce ovlivnily?

Měla jsem obrovské štěstí na lidi, kteří mě formovali. Moje profesní DNA se skládá ze dvou zásadních kapitol. Ta první se psala na právnické fakultě, kde mě zásadně ovlivnil pan profesor Milan Bakeš. Právě on mě dokázal nasměrovat k daňovému právu – oboru, který spousta lidí vnímá jako suchou matematiku, ale on mu dokázal vdechnout neuvěřitelnou logiku a dynamiku.

Druhá, klíčová kapitola pak začala v praxi, když jsem vstoupila do tehdejší advokátní poradny č. 2. To byla neskutečná škola života. Mými průvodci v začátcích byli lidé, k jejichž odkazu dodnes vzhlížím – Zdeněk Dítě, neopakovatelný Otakar Motejl a naše drahá Libuška Svobodová. Od nich a od ostatních kolegů z ‚dvojky‘ jsem se nenaučila jen řemeslo, ale hlavně to, co to znamená být skutečným advokátem: mít odvahu, držet profesní etiku a stát za svým klientem za všech okolností.

A musím samozřejmě uvést i mého manžela Petra Novotného, který v 25 letech převzal zastoupení poradenské kanceláře Rödl v České republice, a vybudoval pobočky v Praze a Brně, které dnes mají více než 300 kolegů. Jeho příběh kluka z jižních Čech, který za 35 let vybudoval jednu z největších poradenských kanceláří v ČR a současně jí celou dobu vedl jako rodinnou firmu, je nepochybně inspirující.

 

Když byste měla charakterizovat samu sebe na začátku kariéry, v čem jste byla jiná než dnes?

Kdybych dnes potkala své mladší já, asi bych se na ni usmála a řekla jí, ať se hlavně v klidu nadechne. Na začátku jsem byla neuvěřitelně úporná. Každé podání muselo mít patnáct stránek, před každým složitějším jednáním jsem nespala a měla jsem pocit, že když neuspěju, zhroutí se vesmír. Měla jsem v sobě tu klasickou dravost začínajícího právníka, který chce okamžitě spasit svět a u soudu vyhrát každou slovní přestřelku.

Dnes se od té mladé začínající advokátky liším hlavně tím, co v našem řemesle nejde vyčíst z učebnic – profesním klidem. Zjistila jsem, že panika ještě nikdy žádný případ nevyřešila. Změnila jsem se v tom, že už nemusím mít za každou cenu poslední slovo v každé diskusi. Mnohem víc mi záleží na tom, aby to slovo, které nakonec řeknu, mělo skutečnou váhu. Vím, že svět, a právo obzvlášť, není jen černý nebo bílý, je plný odstínů šedi. Jsem mnohem trpělivější, umím lépe naslouchat a místo rychlých, efektních vítězství hledám spíše dlouhodobě udržitelná řešení. Tehdy mě poháněl adrenalin a touha dokázat, že na to mám, dnes mě vede zkušenost a vnitřní klid. Ale ta jiskra a chuť prát se za správnou věc mi naštěstí zůstaly, jen už u toho nemusím bouchat do stolu.

 

Existuje rozhodnutí, kterého jste se v profesním životě obávala, ale zpětně jej považujete za správné?

Bylo to jednoznačně rozhodnutí zůstat v aktivní advokacii poté, co se mi narodily děti. Stála jsem tehdy před obrovským dilematem.  Kdo to zažil, ví, že advokacie není práce od devíti do pěti, a když k tomu máte doma manžela, který pracuje na sto padesát procent, začíná každodenní logistický Tetris. Měla jsem tehdy vážné pochybnosti, jestli je vůbec reálné v tomhle tempu pokračovat a jestli neudělám lépe, když profesi pověsím na hřebík. Tehdy jsem měla pocit, že advokacie – která vyžaduje stoprocentní nasazení a čistou hlavu – se s mateřstvím prostě nedá skloubit, aniž by jedna strana trpěla. Strašně jsem se bála, že selžu na obou frontách.

Bylo to období permanentního nevyspání a strachu, že někde něco zanedbám. Ale riskla jsem to, zůstala jsem a zpětně jsem za to nesmírně vděčná. Nejenže jsem nepřišla o profesi, kterou miluji, ale paradoxně mě tahle životní fáze naučila největší efektivitě. Když máte na sepsání složitého daňového odvolání přesně dvě hodiny, než se dítě vzbudí, naučíte se přemýšlet sakra rychle a jít rovnou k věci. Rozhodnutí neodejít, zatnout zuby a zkusit to, bylo zpětně viděno to nejlepší rozhodnutí, jaké jsem mohla udělat. Naučilo mě to neuvěřitelnému time-managementu a prioritizaci. A hlavně – dnes z pozice předsedkyně Komory díky tomu stoprocentně rozumím mladým kolegyním, které tohle zažívají, a vím, že sladění rodiny a advokacie je jedno z klíčových témat, kterým musíme jako Komora pomáhat.

 

Advokacii se věnujete po několik desetiletí. Co Vás na této profesi dodnes nepřestalo bavit?

Baví mě, že v téhle profesi člověk prostě nemá šanci mentálně zestárnout. Právo se neustále mění, vyvíjí a vy musíte být pořád ve střehu. Obzvlášť v mé srdcové záležitosti, daňovém právu, je to permanentní adrenalin – legislativa se mění tak rychle, že co platilo včera, dnes už může být jinak. Je to takové nekončící intelektuální fitness.

Navíc mě dodnes nepřestala bavit ta radost, když s klientem rozplétáte zdánlivě bezvýchodný rébus a najdete elegantní, bezpečné a funkční řešení. Ten moment, kdy do sebe věci po týdnech analýz konečně správně zaklapnou, je neskutečně návykový.

Baví mě samozřejmě i lidé a jejich příběhy. Kdyby byla advokacie jen o sezení nad šanonem a mechanickém listování v paragrafech, pravděpodobně bych už dávno vyhořela. Jenže za každým spisem, za každým daňovým problémem nebo firemním sporem stojí konkrétní lidský osud nebo výsledek něčí celoživotní práce.

Žádné dva dny v mé kariéře nebyly stejné. Každé ráno otevíráte dveře do nového příběhu a musíte zapojit nejen právní logiku, ale i kus psychologie a obyčejného lidského porozumění. Ta neuvěřitelná pestrost a vědomí, že stereotyp v téhle profesi prostě neexistuje, mě dodnes dobíjí energií.

 

Jak se podle Vás změnil klient a jeho očekávání od advokáta oproti době, kdy jste začínala?

Změnil se zásadně. Když jsem začínala, klient přicházel k advokátovi s obrovskou, až posvátnou úctou jako k ‚panu doktorovi‘, který jako jediný vlastní klíč ke všem tajemstvím zákonů. Advokát byl ten, kdo mluvil, a klient v tichosti poslouchal.

Dnes je vztah mnohem symetričtější a partnerský. Klient už nechce akademické přednášky o historii římského práva. Chce rychlé, efektivní a byznysově funkční řešení. Očekává, že advokát bude spíše jeho strategickým partnerem, který rozumí jeho podnikání nebo životní situaci a dokáže mu lidsky vysvětlit, jaká rizika mu hrozí a jak jim předejít.

Rozdíl je i v rychlosti a v informovanosti. Když jsem začínala, na dopis se odpovídalo týden, na složité stanovisko měsíc a klient trpělivě čekal. Dnes mi klient pošle e-mail nebo zprávu na WhatsApp a za dvacet minut se ptá, jestli už to mám hotové. Žijeme v době okamžitého uspokojení potřeb, což klade obrovské nároky na naši flexibilitu.

A druhý velký rozdíl? Dnes téměř každý klient přichází do kanceláře s tím, že už si svůj problém vygoogloval – nebo se poradil s umělou inteligencí. Naše práce se tak trochu posunula. Už často nemusíme právo pracně vyhledávat, ale spíše klientovi vysvětlujeme, že to, co si přečetl na internetu, se v jeho konkrétním případě nedá použít. Dnešní klient je zkrátka náročnější, informovanější a strašně spěchá.

 

Existuje případ, situace nebo období, které Vás profesně formovaly více než jiné?

Promovala jsem v roce 1989 – z dnešního pohledu vteřinu předtím, než se otočily dějiny. Pro začínajícího právníka to byla naprosto neopakovatelná situace. Ze dne na den se změnil nejen společenský systém, ale kompletně celý právní řád. Staré socialistické právo přestalo platit a rodilo se nové, demokratické a tržní.

Moje generace zažila v začátcích něco, co už dnešní mladí kolegové nezažijí. Vyjdete z fakulty s čerstvým diplomem z roku 1989 a během pár měsíců můžete ty stohy učebnic v podstatě vyhodit z okna. Začátek devadesátých let byl pro právo naprostý restart.

Právě tohle období mě zformovalo nejvíc. Smazalo totiž klasickou generační hierarchii. Nikdo nemohl říct: ‚Takhle to děláme třicet let, tak to tak dělejte taky,‘ protože soukromé podnikání nebo daně se tu třicet let prostě nedělaly. Mladý věk přestal být handicapem. My mladí jsme sice neměli zkušenosti, ale neměli jsme ani žádné staré zlozvyky a deformace z předchozího režimu. Byla to divoká, úžasná a nesmírně intenzivní doba, kdy se člověk musel naučit plavat v hluboké vodě hned první den. Náš hlad po úspěchu, flexibilita a ochota učit se novým věcem za pochodu byly obrovským bonusem. Byla to neuvěřitelná škola života, která mě naučila, že v právu se člověk nesmí bát změn, protože změna je jediná jistota.

 

Advokát bývá často spojován především s odborností. Jak důležité jsou podle Vás v této profesi lidské vlastnosti, jako jsou empatie, odvaha nebo schopnost naslouchat?

Odbornost je naprostý základ – to je, obrazně řečeno, jen vstupenka do profesního kina. Bez ní to nejde. Ale teprve lidské vlastnosti, jako je empatie nebo schopnost naslouchat, dělají z řemesla skutečné umění.

Klient totiž málokdy přichází do kanceláře s čistě právním problémem. Přichází s krizí – lidskou, rodinnou nebo byznysovou. Pokud mu nedokážete naslouchat, minete podstatu věci. Často musíte číst mezi řádky a pochopit, co klienta skutečně trápí, protože to ze strachu nebo studu nemusí říct hned. Empatie z nás nedělá slabší vyjednavače, naopak – dává nám schopnost lépe pochopit motivace obou stran a najít skutečné řešení.

Někdy se lidé diví, když mě jako daňovou advokátku slyší mluvit o empatii a citech – mají pocit, že nám stačí kalkulačka a chladná hlava. Ale i za těmi nejsložitějšími čísly a korporátními spory jsou vždycky lidé.

Dalším pilířem advokacie je odvaha. Advokát, který se bojí, nemůže svou práci dělat dobře. Potřebujete odvahu říct klientovi nepříjemnou pravdu, když nemá pravdu. Potřebujete odvahu postavit se za něj proti přesile, proti státní mašinérii nebo proti veřejnému mínění. Odbornost vám dá argumenty, ale teprve odvaha vám dodá sílu je nahlas vyslovit. Bez lidských vlastností bychom byli jen vyhledávače v právních systémech.

Důležitá je i schopnost naslouchat, často podceňovaná dovednost v našem oboru. Spousta právníků má tendenci okamžitě mluvit, chrlit paragrafy a ukazovat, co všechno ví. Ale nejlepší advokáti, které jsem v životě potkala – včetně mých mentorů z „AP 2“ –, nejdřív dlouho a pozorně mlčeli.

Teprve když klienta opravdu uslyšíte, můžete mu efektivně pomoct. A k tomu potřebujete i obrovskou dávku pokory a lidskosti. Právo je technika, ale advokacie je vztah založený na absolutní důvěře. A důvěru si samotnými tituly nebo vyhranými judikáty nevybudujete, tu si musíte odpracovat jako člověk.

 

Co považujete za největší přednost české advokacie?

Kdybych měla vybrat jednu jedinou věc, je to naše nezávislost a samosprávnost. Často se setkávám s názorem, že nezávislost advokátní komory je nějaké naše privilegium, ale je to přesně naopak. Je to hlavní záruka pro každého občana.

Největší předností české advokacie je, že dokáže být naprosto spolehlivým štítem. Když se dostanete do konfliktu se státem, s obří korporací nebo s jakoukoliv jinou přesilou, víte, že vedle vás stojí profesionál, který je vázán absolutní mlčenlivostí, je nezávislý a nikdo – ani policie, ani ministerstvo – mu nemůže diktovat, jak vás má hájit. Tato svoboda a odvaha chránit klienta je to nejcennější, co máme.

Chtěla bych zmínit i schopnost adaptace a generační kontinuity. Když se podívám na českou advokacii, vidím fascinující mix. Na jedné straně máme hluboké kořeny, tradici a hodnoty stavovské cti, které nám předali matadoři ze staré školy – pro mě osobně lidé z naší legendární advokátní poradny.

Na druhé straně máme nastupující generaci mladých kolegů, kteří s naprostou lehkostí integrují moderní technologie a posouvají obor dopředu. České advokacii se podařilo to nejdůležitější: neztratit svou morální tvář a etický kompas v digitálním světě plném rychlých změn. To, jak držíme pohromadě jako jeden stav, je naše obrovská síla.

 

V České advokátní komoře působíte řadu let. Jak se za tu dobu proměnila role a postavení advokacie ve společnosti?

Ta proměna je obrovská. V devadesátých letech jsme byli vnímáni tak trochu jako průkopníci v novém, neprobádaném světě. Společnost se tehdy teprve učila žít ve svobodě a tržním prostředí a role advokáta byla často vnímána čistě komerčně – jako služba pro ty, kteří se pouštěli do nového byznysu.

Dnes je postavení advokacie ve společnosti mnohem hlouběji a pevněji ukotvené. Stali jsme se jedním ze základních pilířů právního státu. Veřejnost i politická reprezentace už dávno chápou, že nezávislá advokacie není luxus pro vyvolené, ale naprosto nezbytná pojistka demokracie. Role České advokátní komory se posunula od pouhé administrativní správy našeho stavu k respektovanému a hlasitému připomínkovateli zákonů, který hlídá, aby se z naší legislativy nevytrácel zdravý rozum a úcta k právům jednotlivce.

Svět se za ta léta neuvěřitelně zrychlil a ztransparentnil. Žijeme v éře, kdy stát i technologie mají tendenci vědět o občanech téměř všechno. A právě v této souvislosti se role advokáta proměnila možná nejvíce – stali jsme se klíčovými strážci soukromí a lidské svobody.

Zatímco dříve lidé od advokáta očekávali hlavně sepisování smluv a zastupování u soudu, dnes k nám čím dál častěji chodí pro ochranu před obří mašinérií systému. Naše postavení ve společnosti získalo nový, téměř ochranářský rozměr. Jako Komora musíme neustále bojovat za zachování advokátního tajemství a proti prolomení mlčenlivosti, protože to nejsou privilegia advokátů, ale poslední bezpečný prostor, který občanovi v dnešním digitálním světě zbývá. Naše role je dnes zkrátka mnohem víc o obraně lidských práv v každodenním životě.

 

Stala jste se první ženou v čele České advokátní komory. Vnímáte tento milník spíše symbolicky, nebo může být impulsem k širším změnám v profesním prostředí?

Vnímám to jako kombinaci obojího. Symbolika je samozřejmě důležitá – ukazuje to, že česká advokacie je moderní, otevřená profese, kde žádné neviditelné skleněné stropy neexistují. Na druhou stranu, jen u symbolů zůstat nechci.

Více než polovina nastupující generace právníků a obrovská část aktivních advokátů jsou dnes ženy. To, že stojím v čele Komory, je vlastně jen přirozeným odrazem této reality. Vnímám to jako skvělý impuls k tomu, abychom na Komoře začali ještě intenzivněji a bez předsudků řešit témata, která trápí celou mladou generaci – ať už jde o digitalizaci, flexibilitu práce, nebo právě to, jak skloubit náročnou advokacii s rodinným životem, což sama z vlastní zkušenosti moc dobře znám.

Můj nástup by měl být impulsem k tomu, že se přestaneme dívat na výkon naší profese skrze staré, rigidní šablony. Svět v roce 2026 vyžaduje moderní, dynamickou, a hlavně klientsky orientovanou Komoru. Chci přinést styl vedení, který stojí na dialogu, moderních technologiích a propojování různých generací v advokacii. To je ta skutečná změna, o kterou mi jde, bez ohledu na to, zda ji realizuje žena, nebo muž.

 

Jaké jsou dnes podle Vás největší výzvy, kterým česká advokacie čelí?

Pokud se podívám na samotnou podstatu naší profese, největší výzvou je permanentní tlak na prolomení advokátního tajemství. V poslední době, například v souvislosti s novou evropskou legislativou proti praní špinavých peněz (AML), vidíme neustálé snahy státních i evropských orgánů udělat z advokátů jakési prodloužené ruce kontrolních úřadů.

To je nesmírně nebezpečný trend. Naší největší výzvou je tyto snahy nekompromisně odrážet. Pokud by klient ztratil jistotu, že to, co řekne svému advokátovi mezi čtyřma očima, je absolutně nedotknutelné, padl by jeden ze základních pilířů spravedlnosti a svobodné společnosti. Komora v tomto musí fungovat jako neústupný hlídací pes. Bezpečnost a regulace nesmí převážit nad svobodou jednotlivce.

Musím zmínit i digitální transformaci a nástup umělé inteligence. Žijeme v době, kdy AI dokáže během několika vteřin zanalyzovat tisíce stránek textu nebo vygenerovat standardní smlouvu. Pro advokacii to není hrozba, ale obrovská příležitost, jak se zbavit rutinní práce a věnovat se tomu podstatnému.

Tou skutečnou výzvou pro nás ale je, abychom v té záplavě algoritmů a dat neztratili to nejdůležitější – lidský rozměr a etiku. Klient si sice může nechat vygenerovat právní názor od robota, ale robot za něj nepřevezme odpovědnost, neobejme ho, když prohraje soud, a neporadí mu se strategickým rozhodnutím na základě lidské intuice. Musíme naučit advokacii s technologiemi žít, ale nesmíme dopustit, aby se z našeho řemesla vytratil člověk.

Obrovskou výzvou je i udržení talentů a proměna vnitřní kultury v advokacii. Nastupující generace mladých právníků a právniček už nechce v kancelářích trávit šestnáct hodin denně sedm dní v týdnu. Chtějí smysluplnou práci, ale chtějí také žít, mít čas na rodinu a své zájmy.

Výzvou pro českou advokacii je na tento posun reagovat a nabídnout jim flexibilitu. Pokud jako obor zůstaneme rigidní a budeme trvat na překonaných schématech z devadesátých let, ti nejschopnější mladí lidé nám utečou do korporací nebo do justice. Musíme ukázat, že moderní advokacie umí skloubit špičkovou profesionalitu s respektem k osobnímu životu. Jak ráda říkám: spokojený a odpočatý advokát podá pro svého klienta mnohem lepší výkon než ten permanentně vyhořelý.

 

Které změny v českém právním prostředí Vás během posledních třiceti let nejvíce překvapily – v dobrém či ve zlém?

Pokud mám začít tím lepším, mým největším a velmi pozitivním překvapením byla rekodifikace soukromého práva a přijetí nového občanského zákoníku. Pro mě to byl symbolický návrat ke kořenům kontinentálního práva, k úctě ke svobodě člověka a k principu, že smlouvy se mají plnit. Právo se tehdy po dlouhých desetiletích nadechlo k modernímu a přirozenému fungování.

V tom zlém mě naopak permanentně překvapuje – a vlastně nepřestává děsit – množství a rychlost legislativních změn. Trpíme jakousi iluzí, že každý společenský problém se musí vyřešit novým zákonem. Výsledkem je nepřehledná legislativní smršť, v níž mají potíže orientovat se i sami právníci, natož běžní občané. Právní prostředí tím ztrácí předvídatelnost, což je pro právní stát obrovský problém. Jako daňová advokátka sleduji třicet let neustálé látování a novelizování daňových zákonů. Místo abychom systém zjednodušovali, neustále ho komplikujeme výjimkami z výjimek. Tento permanentní legislativní neklid považuji za největší slabinu našeho právního prostředí – podnikatelé potřebují stabilitu, ne každé dva roky překopávat své plány.

Současně vnímám i postupnou ztrátu obyčejného zdravého rozumu ve prospěch formalismu. Právo naše i evropské se za těch třicet let stalo neuvěřitelně rigidním a sešněrovaným. Někdy mám pocit, že jsme lidskou odpovědnost a slušnost nahradili tisíci stránkami směrnic, regulací a formulářů. Nejvíc mě mrzí, když se v soudních síních nebo na úřadech vytrácí materiální spravedlnost jen proto, že někdo formálně nesplnil nějakou byrokratickou kolonku. To je trend, proti kterému musíme jako advokáti neustále bojovat.

 

Co by podle Vás mělo zůstat v advokacii neměnné bez ohledu na technologický pokrok a společenské změny?

To vím naprosto přesně a v tomhle budu vždycky absolutně nekompromisní. Bez ohledu na to, jestli budeme spisy posílat datovou schránkou, holograficky nebo přes umělou inteligenci, neměnné musí zůstat advokátní tajemství a absolutní loajalita ke klientovi.

Vztah mezi advokátem a klientem je postaven na tom, že mi člověk svěří svá nejhlubší tajemství, obavy a selhání. Musí mít stoprocentní jistotu, že tato schránka důvěry je neprolomitelná. Jakmile bychom kvůli technologiím, tlaku státu nebo moderním trendům obětovali mlčenlivost, advokacie v tom pravém, čistém slova smyslu by přestala existovat. Tyto hodnoty nám předali naši předchůdci a naším úkolem je předat je dál netknuté.

Neměnná musí zůstat lidskost a náš vnitřní etický kompas. Technologie jsou skvělý sluha – umělá inteligence za nás bleskově najde judikát, zanalyzuje tisíc stránek smluv a ušetří nám spoustu času. Ale žádný algoritmus na světě nemá svědomí, empatii a morální integritu.

Klient za námi nechodí jen pro chladný matematický výpočet svých šancí u soudu. Chodí za námi pro lidskou radu, pro podporu v těžké životní situaci, pro pocit, že na ten problém není sám. Ta schopnost podívat se člověku do očí, stisknout mu ruku a říct: „Vymyslíme řešení, stojím při Vás,“ to je ta pravá esence advokacie. Paragrafy se mění, technologie se vyvíjejí, ale lidská potřeba důvěry a zastání zůstává stejná už tisíce let.

 

Kdybyste měla popsat svou vizi české advokacie za deset let, jak by vypadala?

Moje vize pro rok 2036 je advokacie, která dokonale integrovala technologie, ale neztratila přitom duši. Vidím obor, kde umělá inteligence a automatizace převzaly veškerou rutinní a nudnou administrativu – sepisování standardních smluv, rešerše tisíců stránek judikatury nebo kontrolu formálních chyb.

Díky tomu mají advokáti a advokátky mnohem více času na to nejpodstatnější: na strategické přemýšlení, na osobní kontakt s klientem a na kreativní řešení jeho problémů. Zároveň věřím, že za deset let bude naprostým standardem, aby práce advokátům přinášela profesní naplnění, ale nebránila jim realizovat své lidské sny. Technologie nám totiž nemají brát spánek, ale naopak nám vracet čas – pro naše rodiny, děti a pro nás samotné. Chci advokacii, která je vysoce profesionální, ale v níž lidé odmítají vyhořet.

A pokud jde o Českou advokátní komoru, moji vizi zosobňuje instituce, která je pro své členy moderním servisním partnerem, nikoli rigidním úřadem. Komora, která udává tón v digitalizaci, efektivně pomáhá mladým kolegům v začátcích a pro veřejnost je srozumitelným a lidským hlasem rozumu v právním světě.

 

Náročná právní profese vyžaduje schopnost odpočinout si. Jak nejraději trávíte volný čas?

Vypnout hlavu je v naší profesi naprosto zásadní, jinak člověk rychle vyhoří. Já nedám dopustit na své osvědčené rituály. Mou klasickou dobíjecí stanicí je dobrá kniha, film, kvalitní hudba a čas strávený na golfovém hřišti, kde musíte myslet jen na ten příští úder, což je skvělá mentální hygiena. Když je čas, strašně ráda s manželem cestuji a objevuji nová místa.

Nic z toho se ale nevyrovná mému momentálně největšímu zdroji energie – a tím je moje osmiměsíční vnučka Laura. Když jsem s ní, všechny paragrafy, daňové spory i starosti s vedením Komory jdou okamžitě stranou. Laura je teď nekompromisním šéfem mého volného času a ten její smích mě dobije spolehlivěji než jakákoliv dovolená u moře. Je to ten nejkrásnější odpočinek.

 

Jaké místo mají ve Vašem životě knihy? Vracíte se po celodenní práci s právními texty raději k odborné literatuře, nebo k beletrii?

Jednoznačně k beletrii. Po celém dni stráveném nad legislativou, judikáty a daňovými předpisy je odborná literatura to poslední, po čem bych večer v posteli sáhla. Moje hlava si potřebuje odpočinout od rigidní právní logiky a přejít do úplně jiného režimu.

Proto u mě doma na plné čáře vedou detektivky a fantasy. Fantasy je pro mě absolutní únik a svoboda – svět, kde neplatí pozemská nařízení, ale pravidla magie nebo odvahy, je pro unavenou mysl advokátky tou nejlepší psychohygienou. A dobrá detektivka? To je zkrátka klasika, u které si skvěle vyčistím hlavu.

 

Které hodnoty nebo zásady Vás provázejí životem bez ohledu na profesi, kterou vykonáváte?

Jsou to tři hodnoty, které tvoří neotřesitelný trojúhelník – pravda, spravedlnost a potřeba důvěry. Možná to zní od advokátky jako profesní deformace, ale pro mě jsou to zásady, které určují, jak se chovám doma k manželovi, jak budu vychovávat vnučku a jak jednám s přáteli.

Nejvíc v životě si vážím důvěry – té absolutní jistoty, že když někomu podáte ruku a na něčem se domluvíte, tak to platí. Pravda pro mě znamená odvahu říkat věci tak, jak jsou, i když je to někdy nepohodlné. A spravedlnost je v mých očích prostě přirozený řád věcí. Pokud tyto hodnoty žijete v soukromí, přirozeně se promítnou i do vaší práce. Pro mě je to jediný možný způsob, jak si v dnešním složitém světě udržet vnitřní svobodu a klid.

 

Kdybyste měla dnešním studentům práv předat jedinou radu, kterou jste si sama ověřila během své profesní dráhy, jaká by to byla?

Moje rada by byla stručná, ale pro dlouhou a šťastnou kariéru naprosto klíčová: „Nežijte životy svých klientů, nejste jejich druhé já a jejich problémy nejsou vašimi problémy.“

Když člověk začíná, má tendenci se do případů ponořit celým svým srdcem, prožívat s klientem každé bezpráví a nosit si spisy v hlavě i domů k večeři. Jenže klient od vás nepotřebuje soucit, ale profesionální pomoc. A tu mu dokážete dát jen tehdy, když si udržíte zdravý odstup a čistou hlavu. Vždycky studentům říkám: advokacie je nádherné, možná to vůbec nejkrásnější řemeslo na světě, ale pořád je to „pouze“ práce. Vaše vlastní identita, vaše rodina a váš život musí zůstat na prvním místě. Chraňte si své vlastní hranice. Advokacie je běh na dlouhou trať, je to maraton, ne sprint. A abyste ho zvládli běžet desítky let, musíte pochopit, že vy nejste váš klient a jeho starosti nesmí definovat váš osobní život. Naučte se mít empatii, buďte loajální a bojujte za klienta ze všech sil, ale nenechte se tím pohltit. Jakmile ztratíte odstup, ztratíte i schopnost racionálního úsudku, která je pro naši práci klíčová.

 

Děkujeme velice za rozhovor.