Aristotelská nauka o potencích

V aristotelské ontologii má pojem schopnosti (dynamis, potentia) klíčový význam. Aristotelés při rozpracování teorie schopností začíná u běžných vlastností, jakými jsou např. hořlavost, křehkost či stavitelský um, čili o tzv. ‚kinetické potence‘. Autor sleduje, jak Aristotelés a jeho následovníci schopnosti definují a jakou ontologickou analýzu kinetických schopností tato filosofická tradice nabízí. Obdobné úvahy ovšem rozvíjela v řadě posledních desetiletí i analytická filosofie, proto autor aktualizuje aristotelské nauky průběžným srovnáváním se základními myšlenkami soudobých teorií ‚dispozičních‘ vlastností (schopností). Originalita aristotelská tradice však netkví jen ve vypracování pojmu kinetických potencí, nýbrž dále v přechodu k potencím receptivním, tj. v přenosu pojmů potence a akt do nauk o podstatě a o jsoucnu jako takovém. Autor sleduje, jak Aristotelés přepracoval starší myšlenku látkového principu právě aplikací pojmu dynamis na látku, a dále jak Tomáš Akvinský pomocí pojmů potence a aktu vypracoval svou nauku o esenci a bytí.