.png)
Profesor PhDr. Jiří Straus, DrSc. patří k zakladatelským osobnostem forenzní biomechaniky a kriminalistiky v České republice. Ve své odborné práci dlouhodobě propojuje akademický výzkum, vysokoškolskou výuku a soudní znaleckou praxi. Je autorem řady odborných publikací, mimo jiné dlouhodobě spolupracuje s nakladatelstvím Aleš Čeněk. Vedle vědy se věnuje také sportu, zejména vytrvalostnímu běhu. V rozhovoru hovoří o své profesní cestě, výuce studentů, zkušenostech ze soudní praxe, psaní odborných knih i o tom, co mu pomáhá udržet rovnováhu mezi náročnou prací a osobním životem.
Videopozdrav Jiřího Strause našim čtenářům
Můžete našim čtenářům přiblížit svou profesní cestu — jak jste se dostal od matematiky a tělesné výchovy ke kriminalistice a forenzní biomechanice?
Po absolvování studia na Fakultě tělesné výchovy a sportu a Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy jsem pokračoval v interní vědecké výchově na katedře biomechaniky FTVS UK. K biomechanice jsem měl blízký vztah již během studia – zejména sportovní biomechanika se stala tématem mé diplomové práce a dlouhodobého odborného zájmu. Právě v průběhu vědecké výchovy (v dnešní formě by se jednalo o studium Ph.D.) jsem se setkal s kolegy z oblasti kriminalistiky, kteří se tehdy intenzivně věnovali výzkumu kriminalistické biomechaniky. Tento mezioborový přesah mě zaujal natolik, že jsem přijal nabídku přejít do oblasti kriminalistiky. Zde jsem našel prostor, kde lze biomechanické poznatky smysluplně aplikovat na reálné případy, zejména při objasňování mechanismů vzniku poranění. Dá se říci, že jsem v tomto oboru našel svou odbornou parketu.
Ve vaší práci se dlouhodobě prolíná akademická činnost a soudní znalecká praxe. V čem se tyto dvě roviny navzájem obohacují?
Domnívám se, že propojení znalecké praxe a akademické činnosti představuje ideální spojení teorie a praxe. Při zpracování znaleckých posudků se přirozeně seznamuji s rozsáhlými spisovými materiály od orgánů činných v trestním řízení i od soudů, což průběžně obohacuje i mou akademickou práci. Tyto praktické zkušenosti lze následně smysluplně využít ve výuce, kde pomáhají studentům lépe pochopit teoretické principy na konkrétních příkladech. Současně mi znalectví umožňuje přesněji identifikovat oblasti, které vyžadují cílený výzkum, a naznačuje směry dalšího experimentálního rozvoje forenzní biomechaniky. Díky tomuto propojení mám neustálý kontakt s aktuálními praktickými problémy, zatímco teoretická kriminalistika je obohacována o reálné zkušenosti z praxe.
Co vás na výuce kriminalistiky a forenzních disciplín na vysoké škole těší nejvíce? Co byste si přál, aby si studenti odnášeli nejen po odborné, ale i lidské stránce?
Největší radost mám ve chvíli, kdy se mi podaří ve studentech probudit skutečný zájem o kriminalistiku a forenzní vědy. Těší mě, když jim mohu „otevřít dveře“ k poznání – ukázat jim, jak přemýšlet nad problémy, kde hledat relevantní informace a data a jak s nimi dále pracovat. Ve výuce se snažím řídit známou pedagogickou zásadou, že student není nádoba, kterou je třeba naplnit, ale pochodeň, kterou je potřeba zapálit. Pokud se podaří zažehnout zvědavost a chuť poznávat, pak má vzdělávání skutečný smysl.
Jaké nejčastější mýty či představy o kriminalistice studenti přinášejí z populární kultury? A jak se učí realitě praxe?
Studenti, zejména v prvních ročnících studia, přicházejí často s představami ovlivněnými kriminálními seriály. Vyšetřování pak vnímají jako rychlý a relativně jednoduchý proces, který vede k okamžitým závěrům. Teprve postupně zjišťují, že skutečná kriminalistická práce je zpravidla dlouhodobá, systematická a vyžaduje trpělivou „mravenčí“ práci s detaily a důkazy.
Kdo byli nebo jsou vaši profesní či osobní vzory — lidé či myšlenky, které vás inspirovaly?
V době mého studia biomechaniky byl pro mě zásadní osobností pan profesor Vladimír Karas. Jeho odborné vedení, lidský přístup i osobnostní kvality mě výrazně ovlivnily a inspirují mě po celý profesní život. V oblasti kriminalistiky, zejména teorie kriminalistiky a rozvoje forenzních věd, sehrál klíčovou roli pan profesor Viktor Porada. Právě on mi otevřel „okno“ do světa kriminalistiky a zásadním způsobem ovlivnil mé odborné směřování. Dodnes si pamatuji, s jakým důrazem zdůrazňoval, že kriminalistika je plnohodnotnou vědeckou disciplínou a že její teoretické základy je třeba systematicky rozvíjet.
Jako soudní znalec řešíte velmi různorodé a často citlivé případy. Který z nich byl pro vás profesně nejzásadnější nebo nejzajímavější — a proč?
Ve své znalecké praxi jsem se setkal s celou řadou velmi různorodých a závažných případů, takže je obtížné vyzdvihnout jediný. Přesto mohu zmínit jeden, který byl z odborného hlediska mimořádně zajímavý. Jednalo se o případ nájemné vraždy, při níž pachatelka zorganizovala usmrcení svého o mnoho let staršího manžela tak, že jej nájemní vykonavatelé shodili z mostu na okraj dvouproudové komunikace. Provedení činu však nebylo zcela „dokonalé“. Tělo bylo nalezeno na okraji vozovky, což umožnilo podrobnou biomechanickou analýzu a rekonstrukci jednotlivých možných verzí události – tedy zda šlo o pád, skok, strčení, či jiný mechanismus. Právě tato možnost systematického porovnání variant sehrála v objasnění případu významnou roli, podle níž bylo možné stanovit pravděpodobnost verzí. Z odborného hlediska byl tento případ výjimečný zejména tím, že místo nálezu těla bylo shodou okolností velmi přesně a kvalitně zdokumentováno. Právě tato skutečnost umožnila provést detailní biomechanické hodnocení. Stačilo přitom relativně málo – pokud by tělo dopadlo o několik metrů jinam nebo dokumentace nebyla kompletní, nebylo by možné jednotlivé varianty spolehlivě porovnat. Dokazování skutku by pak bylo výrazně obtížnější a případ by se zařadil mezi mimořádně problematické trestné činy z hlediska objektivního posouzení.
Forenzní biomechanika často pomáhá odpovídat na otázky, zda ke zranění či úmrtí došlo pádem, nehodou, nebo působením cizí síly. V čem je toto posuzování nejnáročnější?
Pro kvalitní biomechanické hodnocení je zásadní, aby byly již na samém počátku k dispozici všechny klíčové informace. Je nutná přesná a úplná dokumentace místa činu. Patří sem zejména konečná poloha těla, místo dopadu, rozměry a charakter místa ztráty kontaktu, výška pádu, ale také rozsah a lokalizace poranění, včetně určení primárního místa dopadu těla. Obtíže mohou nastat v situacích, kdy je s tělem na místě události manipulováno, případně je bez dostatečné dokumentace transportováno zdravotnickou záchrannou službou. Dalším častým problémem bývá neúplná nebo nesprávně provedená dokumentace místa pádu. Z biomechanického hlediska patří k nejnáročnějším případům tzv. kaskádovité pády a pády ze schodišť, kde se jednotlivé fáze pohybu a dopadu vzájemně kombinují a výrazně komplikují rekonstrukci děje.
Forenzní biomechanika je pro mnoho lidí stále záhadný obor — jak byste ji popsal laické veřejnosti a čtenářům tohoto rozhovoru? Co vás na ní nejvíce fascinuje?
Forenzní biomechaniku lze stručně definovat jako aplikaci fyzikálních zákonů na pohyb lidského těla – jde o studium mechaniky lidského pohybu v reálných situacích. Právě proto v ní hrají klíčovou roli experimentální práce, které považuji za mimořádně fascinující a nenahraditelné. Uvažujme například pád lidského těla z výšky. Takový děj nelze jednoduše nahradit pádem tuhého tělesa nebo abstraktním modelem. Lidské tělo je živý, složitý a adaptivní systém, který se při pádu chová zcela odlišně než neživý objekt. Tyto rozdíly lze spolehlivě odhalit pouze prostřednictvím reálných experimentů, které umožňují porozumět skutečným pohybovým mechanismům a následkům pádu.
Publikoval jste řadu odborných monografií a článků. Kterou ze svých vědeckých prací považujete za nejdůležitější a proč?
Z monografických prací bych rád zmínil zejména knihy Kriminalistické stopy, Kriminalistická technika a Kriminalistická taktika. Tyto publikace považuji za důležité jak z hlediska systematického uchopení kriminalistiky, tak z pohledu její praktické aplikace. Z odborných článků bych vyzdvihl jeden z mých novějších textů s názvem Bayesova pravděpodobnost ve forenzní biomechanice. Důvodem je skutečnost, že pravděpodobnostní přístup, zejména bayesovský rámec, je v současné kriminalistice velmi intenzivně diskutován a stále častěji se ukazuje jako jeden z klíčových směrů budoucího vývoje identifikačního zkoumání ve forenzních vědách.
Moderní technologie výrazně mění kriminalistiku i forenzní vědy. Jakou roli hraje v současném výzkumu počítačová simulace, modelování nebo AI?
Moderní technologie dnes zásadním způsobem obohacují kriminalistiku i forenzní vědy a v oblasti forenzní biomechaniky představují skutečný kvalitativní posun. Počítačová simulace se stala jedním z klíčových mezníků jejího dalšího rozvoje. Umožňuje názorně a opakovaně modelovat pohyb lidského těla, síly a dynamiku jednotlivých fází děje, a tím významně přispívá k formulaci a porovnávání pravděpodobných verzí skutkového děje.
Simulační modely umožňují systematicky testovat různé varianty – například pád, strčení či náhodnou ztrátu rovnováhy – za přesně definovaných vstupních podmínek. Výsledky pak nejsou založeny pouze na kvalitativním posouzení, ale na kvantifikovatelných biomechanických parametrech. To výrazně zvyšuje transparentnost a přezkoumatelnost znaleckých závěrů, což je v soudní praxi mimořádně důležité. Významnou roli do budoucna sehrává také umělá inteligence. Ta nabízí nové možnosti při analýze rozsáhlých datových souborů, vyhodnocování obrazových a pohybových záznamů či hledání opakujících se vzorců v poraněních a mechanismech jejich vzniku. AI však nevnímám jako náhradu odborníka, ale jako nástroj, který může znalci pomoci rychleji a přesněji identifikovat relevantní souvislosti a podpořit odborné rozhodování. Spojení experimentálních dat, počítačových simulací a nástrojů umělé inteligence tak vytváří nový rámec forenzního hodnocení. Tento směr považuji za jednu z nejperspektivnějších cest dalšího vývoje forenzní biomechaniky i kriminalistiky obecně, protože umožňuje lépe propojit teorii, experiment a praktickou aplikaci v konkrétních případech.
S Vydavatelstvím nakladatelstvím Aleš Čeněk dlouhodobě spolupracujete. Co je pro vás při vydávání odborných knih důležité a čím je pro vás tato spolupráce specifická?
S nakladatelstvím Aleš Čeněk spolupracuji již více než dvacet let a této dlouhodobé spolupráce si velmi vážím. Společně s týmem spolupracovníků jsme zde vydali řadu vysokoškolských učebnic i odborných monografií, které našly uplatnění jak ve výuce, tak v odborné praxi. Tuto spolupráci považuji za mimořádně významnou a přínosnou. Spolupráce s nakladatelstvím si považuji nejen po odborné stránce, ale i po stránce lidské.
Je některá z knih, které vyšly v tomto nakladatelství, vám osobně obzvlášť blízká? Ať už z odborných, nebo lidských důvodů.
Velmi rád bych zmínil první učebnici Úvod do kriminalistiky, která vyšla v roce 2004. Tato publikace byla nejen mým prvním knižním počinem v oblasti kriminalistiky, ale zároveň položila základy dlouhodobé, systematické a velmi plodné spolupráce s nakladatelstvím Aleš Čeněk. Postupně na ni navázala řada dalších učebnic a monografií, které reflektovaly vývoj kriminalistiky i forenzních věd a nacházely uplatnění jak v akademickém prostředí, tak v odborné praxi.
Existuje téma nebo kniha, kterou byste ještě rád zpracoval — nebo ke které byste se chtěl vrátit? Proč je pro vás důležitá právě nyní?
Ano, rád bych v budoucnu zpracoval ve formě monografií několik témat, která považuji za klíčová pro další rozvoj kriminalistiky a forenzní biomechaniky. Jedním z nich je problematika kriminalistické identifikace, druhým pak ucelené uchopení teorie i praktických aplikací forenzní biomechaniky. Obě tato témata vnímám jako zásadní nejen z hlediska odborného výzkumu, ale i jejich využitelnosti v každodenní znalecké a vyšetřovací praxi.
Co vás na vaší práci i po letech stále motivuje a drží v oboru?
Po letech v oboru není na tuto otázku úplně jednoduché odpovědět, ale vnitřně vím, co mě stále drží a motivuje. Je to především hluboký vztah k rozvoji teorie, k hledání nových souvislostí a k akademické práci jako takové. Baví mě přemýšlet nad problémy v širším kontextu, posouvat poznání a dávat mu strukturu. Druhým, neméně silným motorem je vzdělávání a přímý kontakt se studenty. Působím na dvou vysokých školách – mou hlavní profesní základnou je Vysoká škola finanční a správní, zároveň přednáším také na Vysoké škole chemicko-technologické. Toto působení mi dává velmi dobré srovnání rozdílných studijních prostředí, typů studentů i jejich motivace. Právě studenti jsou pro mě dlouhodobě nejsilnějším hnacím motorem. Když vidím, jak se během studia postupně rozvíjejí, získávají odbornou jistotu a stávají se z nich samostatní profesionálové, dává mi to hluboký smysl. S řadou bývalých studentů jsem navíc udržel velmi přátelské a profesně inspirativní vazby, což považuji za jednu z největších odměn akademické práce.
Kriminalistická a znalecká praxe může být psychicky náročná. Jak se vyrovnáváte s tím, co jste během své profesní dráhy viděl a zažil?
Kupodivu mám pocit, že mě profesní zážitky nijak zásadně nedeformují — alespoň se o to snažím. Rovnováhu si udržuji především prostřednictvím sportu, zejména vytrvalostního běhu, který pro mě představuje nejen fyzickou aktivitu, ale i způsob mentální očisty a regenerace. Právě dlouhé běhy mi pomáhají udržet si odstup, nadhled a vnitřní rovnováhu.
Ve volném čase se věnujete i sportu — běhání maratonů. Co vám tato aktivita dává a jak ovlivňuje vaši každodenní práci a myšlení?
Sport mě provází po celý život a v posledních dvaceti letech se intenzivně věnuji běhu, zejména maratonům a půlmaratonům. Běh je pro mě nejen formou fyzické aktivity, ale především hlubokým způsobem relaxace, „vyčištění hlavy“ a zdrojem nových myšlenek. Tyto zážitky jsou do značné míry nepřenosné, osobní a jedinečné. Právě běh mi dává každodenní energii, rovnováhu a vnitřní klid.
Běhání často pomáhá vyčistit mysl i po náročných dnech — jaký byl váš nejpamátnější běh nebo závod a proč?
Každý běh je svým způsobem jedinečný a každý maraton představuje osobní příběh, který si člověk nese po celý život. Běhání pro mě nikdy nebylo jen o sportovním výkonu, ale o prožitku, zkušenosti a setkáních, která se s jednotlivými závody pojí. Ve své běžecké kariéře jsem absolvoval šest tzv. ikonických světových maratonů – New York, Boston, Chicago, Tokio, Londýn a Berlín. Pravidelně se také účastním Pražského maratonu, který jsem v loňském roce běžel již pošestnácté. Půlmaratony už ani příliš nepočítám, staly se přirozenou součástí mé běžecké cesty. Z mnoha závodů, které jsem měl možnost zažít, bych však zvlášť vyzdvihl maraton v New Yorku, Amsterodamu a v Athénách. Právě zde byla atmosféra naprosto výjimečná, emotivní a nezapomenutelná – kombinace historie, místa a lidí vytváří zážitek, který se nedá zprostředkovat slovy. Maratonské běhy jsou navíc silné i z hlediska mezilidských vztahů. Panuje zde mimořádně přátelská atmosféra, běžci si vzájemně pomáhají, podporují se a doslova se „táhnou“ v náročných chvílích závodu. Právě tento rozměr solidarity a sdíleného úsilí považuji za jednu z nejkrásnějších součástí maratonského běhání.
Když zrovna neběháte, neučíte nebo nepíšete odborné publikace, co nejraději čtete? Máte oblíbené beletristické autory nebo žánry?
Bohužel beletrii moc nečtu, to je moje slabé místo…měl bych to zlepšit.
Na svých webových stránkách zmiňujete, že rád cestujete. Jakou roli hraje cestování ve vašem životě — je pro vás spíše formou odpočinku, nebo i zdrojem profesní inspirace?
Cestování pro mě představuje významný zdroj inspirace i způsob, jak nalézat vnitřní rovnováhu. Poznávání nových zemí, přírody i lidí považuji za mimořádně obohacující zkušenost, která rozšiřuje obzory a přináší nové podněty nejen do profesního, ale i osobního života.
Je místo nebo země, ke které se rád vracíte, případně cesta, která vás výrazně ovlivnila — ať už odborně, nebo lidsky? Co vám dala?
Je několik míst, která na mě zanechala silnou stopu, ale velmi výrazně na mě zapůsobilo cestování po Islandu. Jednou jsem tam absolvoval půlmaraton v Reykjavíku a o několik let později jsme Island projeli kolem dokola. Tato země na mě silně působí svou syrovou přírodou, tichem a zvláštní rovnováhou mezi člověkem a krajinou. Rád bych se tam ještě vrátil a tentokrát ostrov procestoval opačným směrem — nejen jako cestovatel, ale i jako člověk hledající nadhled a inspiraci. Velmi inspirativní zkušeností pro mě bylo také Japonsko. Měl jsem zde možnost běžet maraton a v loňském roce jsme tuto zemi procestovali. Nezapůsobily na mě pouze přírodní krásy a kultura, ale především lidský rozměr — úcta, respekt, slušnost a ohleduplnost, které jsou v každodenním životě přirozené a hluboce zakořeněné. Tento přístup považuji za mimořádně inspirativní i z lidského hlediska. Silným zážitkem bylo rovněž cestování po národních parcích v USA. Rozsah, rozmanitost a respekt k přírodě, který je v těchto oblastech patrný, ve mně zanechaly hluboký dojem. Jsou to místa, ke kterým bych se velmi rád znovu vrátil — nejen jako turista, ale jako člověk hledající klid, inspiraci a nové podněty.
