.png)
Mistr extraligy, člen Klubu hokejových střelců i hráč s více než tisícovkou startů v nejvyšší soutěži. Lukáš Pech patří dlouhá léta k nejvýraznějším osobnostem českého hokeje. U příležitosti vydání knihy Pecháček, která mapuje jeho životní i hokejovou cestu, jsme s ním mluvili o klíčových momentech kariéry, roli lídra, motivaci pokračovat po úmrtí manželky na rakovinu, a také o tom, co ho na hokeji baví i po více než dvaceti sezonách mezi elitou.
Videopozdrav Lukáše Pecha našim čtenářům
Když se ohlédnete za svou kariérou – který zápas považujete za svůj nejlepší? A byl to zároveň zápas, na který nejraději vzpomínáte?
Za svůj nejlepší zápas považuji samozřejmě šesté finále s Karlovými Vary, kdy jsme hráli o titul proti Slavii. Mně se ten den opravdu podařil: i když jsem zrovna ten den v zápase neměl hrát v oslabení, tak v jednu chvíli udělal trenér zničehonic to, že mě hodil do oslabení, já jsem chytil slávistům v přesilovce nahrávku, ujel s Frantou Skladaným dva na jednoho a nahrál mu na gól, který znamenal snížení na 3:2 (po první třetině jsme prohrávali 2:0). Dále na mě byl faul, po kterém jsme naši přesilovku proměnili na 3:3, a pak v nějaké padesáté druhé minutě jsem dal gól na 4:3, a to byl zlatý gól pro Karlovy Vary. Byl to úžasný zápas, kdy jsme získali titul a zároveň jsme se loučili s karlovarskou arénou, ve které jsem hrál nějakých osm let a hrozně rád na ni vzpomínám. To byl tedy nejlepší zápas v mé kariéře, ale těch, na které vzpomínám, je víc, spousty, tohle byla ale ta třešnička na dortu, kdy se mohl celý tým radovat z titulu. Za pohárem se honíte celou kariéru a já měl to štěstí, že jsem v pětadvaceti letech mohl vyhrát titul, pak už se mi to nepodařilo, a to i když jsme měli mnohem lepší tým. Bohužel – štěstí, forma ani zdraví nestály při nás.
Vstřelil jste řadu důležitých gólů. Který byl pro vás nejhezčí – a který nejdůležitější?
To teď ani nevím. Nejdůležitější samozřejmě byl ten zlatý gól s Karlovými Vary, který znamenal titul. Ten je top. Důležité byly i další góly se Spartou; v semifinále v prodloužení jsem přihrával na vítězný gól, načež jsme šli do finále. A nejhezčí gól? Nevím, asi nevypíchnu žádný, ale vzpomínám na jeden: nejsem žádný střelec s golfem, a tak si pamatuji, jak jsem někdy v Karlových Varech od modré čáry vystřelil golfem přes obránce a Milanu Hniličkovi to trefil rovnou do víka. Ten si pamatuju, udělal jsem i spoustu jiných, hezčích gólů, ale na tento vzpomínám moc rád.
Titul s Karlovými Vary jste tehdy pro tisk komentoval s velkou pokorou. Došlo vám dnes naplno, co jste tímto rozhodujícím gólem tehdy klubu i fanouškům přinesl?
Musím říct, že to bylo něco úžasného a teď s odstupem času na to hrozně rád vzpomínám. Jsem vděčný, že jsem tam mohl být s tou partou kluků, která tam tehdy byla. Trenérský štáb byl perfektní, realizační taky, všechno si sedlo. Karlovy Vary nikdy nebyly pořádně v play-off a my jsme tou partou kolem Vency Skuhravého, Petra Kumstáta, Lukáše Mensy [Mensátora], Pepy Řezníčka a mnoha dalších dali týmu tvář a silného ducha. Když se zpětně kouknu na videa, jak moc jsme byli skvělí a co všechno se nám podařilo a jak na nás lidi byli hrdí, když vzpomenu, jak jsme před finále jeli na Slavii a lidi ve frontách na lístky seděli na židlích a žili s námi, jak jsme viděli, jaké skvělé fanoušky máme, jakou nám dělali atmosféru… jsem rád, že jsem u toho mohl být. Fanoušci si ten titul zasloužili. Nevím, jestli to přineslo něco i městu, možná chvíli slávy, ale další rok to už mělo bohužel sestupnou tendenci. Myslím, že Karlovy Vary hrají nádherný hokej, i vítězí, jsou nahoře a můžou zopakovat to, co my jsme udělali před nějakými šestnácti lety.
Jaké pro vás bylo reprezentovat Českou republiku? V čem je mezinárodní hokej jiný než extraliga?
Byla to pro mě čest. Reprezentace je to největší, co můžete v hokeji zažít – samozřejmě nepočítám NHL, ale na NHL jsem já nikdy nepomýšlel, byl jsem malý a hubený, takže jsem na NHL ani nekoukal. Takže reprezentace byl další krok z extraligy – byl to nádherný pocit si zahrát s těmi nejlepšími kluky z Česka, kteří zrovna byli. Byl jsem na to hrdý, a i když jsem toho neodehrál moc, tak na to vzpomínám velmi rád, bylo to skvělé. A v čem je ten hokej jiný? Je jiný v tom, že v extralize máte třeba jednu skvělou lajnu a v reprezentaci je máte čtyři. Rozdíl je i v tempu, je to jako hrát pořád proti prvním lajnám.
Ve své kariéře jste zažil vrcholy i těžší sezony. Jak se učíte z neúspěchů? Co vám pomáhá se zvednout a jít dál?
Víte, nehorší sezóna pro mě byla asi ta v Karlových Varech, než jsem odešel. Podepsal jsem kontrakt na pět let, naše lajna s Petrem Kumstátem, Martinem Zaťovičem fungovala skvěle, byl tam David Nosek, Petr Gřegořek a myslím, že i Travis Gawryletz s námi hrál. Naše lajna si výborně sedla, bylo to skvělé, hráli jsme perfektně, ale bohužel týmový úspěch nijak zázračný nebyl. Hráli jsme o sestup – a tam mi došlo, že chci hrát o ty nejvyšší příčky a že tenhle stres nechci zažívat. Dal jsem výzvu na úhradu výplaty a jen díky nějaké chybě v papírech jsem mohl odejít, jinak bych tam snad zůstal až doteď. To byl ten nejhorší okamžik v hokejové kariéře: ten tlak, kdy jsme museli vyhrát v Chomutově, a ještě jsme museli spoléhat na to, že Kometa porazí doma Liberec.
Máte představu, jak dlouho byste ještě chtěl aktivně hrát? Řídíte se víc tělem, hlavou, nebo srdcem?
Jak dlouho ještě budu hrát? To vůbec netuším. Ještě mám tady smlouvu, ale situace teď je taková, jaká je. Pro mě je nyní na prvním místě rodina, ale jak říkám: hokej mě naplňuje tím, že můžete ukázat cestu mladým klukům, ukázat jim, jak trénovat, co dělat, můžete jim ukázat, že jste lepší než oni tak, aby měli touhu vás porazit. To je můj cíl. Už mi asi moc zápasů nezbývá, ale dokud budu hrát, tak budu hrát naplno a budu chtít klukům pomoci a ukázat jim, že jsem platný člen tým a že se na mě mohou spolehnout.
Přestup do Tábora byl pro mnohé překvapivý. Co vás na této výzvě nejvíc lákalo?
Největší zásluhu na tom měl asi Kuba Volf, který mi volal už v létě 2024 a kterého jsem s poděkováním odmítnul. Nastínil vizi, ale já jsem chtěl dohrát extraligu, dokud jsem ještě měl platnou smlouvu. Nechtěl jsem ji zahazovat, i když to s trenérem, Láďou Čihákem, nebylo lehké. Šel jsem do toho, že budu bojovat, abych ho přesvědčil o svých kvalitách, pak jsem se ale bohužel zranil, oni za mnou přišli, a tak jsem jim nabídl: jestli mě nechtějí, tak odejdu. To se následně upeklo. Já jsem s tím neměl problém. Pro mě tu byla výzva postoupit s Táborem z druhé ligy do první – a pomoci i jihočeskému kraji, aby tu byla tři mužstva, která by mohla spolupracovat. Je tu Milevsko, Tábor a Budějovice. Je to velký region a já si myslím, že odnož hokejistů tu byla vždy skvělá. Každý, kdo tu bude chtít hrát extraligu, bude chtít jistě do Budějovic, ale Tábor může být pro tyhle kluky přestupní stanice. Pro dorostence a juniory, kteří se třeba nechytí v Budějovicích a budou si chtít pomoci třeba k takové kariéře, jakou jsem měl já, který se do áčka neprokousal hned, ale přes první (potažmo i druhou) ligu. Něco podobného by mohlo být tady: Milevsko druhá liga, Tábor první liga. Věřte tomu, že ti kluci z juniorů, kteří se nedostanou rovnou do extraligy, se do ní nakonec dostanou, když se vyhrajou, budou na sobě makat a budou mít nějaký talent a samozřejmě i štěstí. Chápu, že mnoho lidí chce hrát hned extraligu, to se ale vždycky nepodaří. Můj cíl je, aby Tábor hrál první ligu a byla tu spolupráce klubů, protože tu jsou skvělí majitelé; je tu pan Šušák, který hokejem žije, a podporuje tím i své firmy. Hrál tu jako žák i jako dorostenec, takže má k tomu regionu i městu nějaké vazby. Myslím si, že je správné, že podporuje hokej, který ho bavil a naplňoval v žákovských kategoriích. Je to super pro celý region. To byla vize, kvůli které jsem šel do Tábora.
Cítíte se dnes víc než dřív v roli mentora? Jak se snažíte předávat zkušenosti mladším hráčům?
Já už samozřejmě nějakou díru do světa neudělám, takže se nyní určitě více cítím být v roli mentora. Je otázka, jestli si z toho ti mladší kluci něco vezmou – někteří ano, někteří ne. Taky jsem byl mladý kluk a šel jsem si svojí cestou, hledal jsem si své hráče. A je otázka, jestli ti kluci sledují zrovna nás. Ale snažím se pomáhat, snažím se radit, popisovat, jak vidím různé situace a jak by se v nich měli zachovat, jak by měli trénovat. Snažím se jim předat, co jsem zažil já. Neříkám, že je všechno úplně správně, nikdo nemá recept na úplně správnou přípravu, ale snažím se těm klukům dodat sebevědomí, umím pochválit, když vidím snahu, ale taky umím být kritický.
Změnil se s věkem váš pohled na vítězství a porážky?
Ne, vůbec. Mám to pořád stejně. Když se prohraje, tak jsem naštvaný, když se vyhraje, tak jsem rád, že se to podařilo. Za sebe – nikdy nechci prohrát, chci ukázat, že jsme nejlepší, že vyhrajeme. Ale porážku uznat umím, umím uznat, když jsme horším týmem anebo že nám hra zrovna prostě nesedla. Nejlepší to pak je hodit za hlavu a jít s čistou hlavou dál.
Jste čtyřnásobný otec a vaši synové hrají hokej. Jak jim to jde? Dají na rady táty, nebo už mají vlastní hlavu?
Kluci, díky tomu, že jsme s manželkou bydleli v Praze, hráli nejdřív fotbal za Vestec. V Táboře jsme třetím rokem, takže teprve tady začali hrát hokej. Hrají to teprve dva a půl roku, takže pro ně to je hodně těžká situace – jednomu je jedenáct, dvojčatům je teprve devět, začali hrát až teď, když mě tady v Budějovicích víc viděli hrát, a tak to chtěli zkusit. Chtěli jsme je podporovat v tom, co by je bavilo, a tak jsme to zkusili, a i když měli velkou ztrátu, tak to celkem dokázali dohnat. Já jsem celkem kritický, ale nechávám je být. Nechci být jako můj otec, který po mě řval. Snažím se poradit, normálně a v klidu. Vím, že ještě mají čas vše dohnat, ten jedenáctiletý, Danny, má ztrátu asi čtyř roků, protože někteří kluci hráli od pěti a on začal v devíti. Dvojčata začala v sedmi, takže mají ztrátu asi dva roky. Nehrotím to, pro mě je důležité, aby se děti dobře učily a aby byly spokojené. Když to budou hrát, tak budu rád, pokud ne, svět se nezboří.
Snažíte se být doma víc tátou, nebo trenérem? Je těžké tyto role oddělit?
Pro mě vůbec ne. Já hokej doma moc neřeším. Ty kluky nechávám být, aby se tím bavili, nechci je nijak stresovat. To víte, že jim chci někdy poradit, ale doma jsem víc tátou, tak to má být. Až přijde ten správný čas, tak na ně zatlačím, teď se jim jenom snažím trochu poradit, nedřu je moc, jsem hlavně tátou.
Po loňském úmrtí vaší manželky jste se rozhodl pokračovat i kvůli ní a klukům. Co vám dnes nejvíc pomáhá tuto životní situaci zvládat?
Tohle je těžká otázka. Dal jsem manželce slib. Byl jsem rozhodnutý skončit, ale když se manželka cítila dobře, říkala mi, ať pokračuju, ať hraju, aby se na mě kluci chodili dívat. Tak jsme se dohodli, já se dohodl s Táborem a po úmrtí manželky jsem to už nechtěl rušit, protože jsem jí dal ten slib. Takže hraju díky Pétě a doufám, že je na mě pyšná, že tam nahoře na nás kouká a dává pozor na nás, na děti. Byla úžasný člověk, krásně se chovala a starala. Vyzařovala ze sebe dobrou náladu a energii, lidi jí měli rádi.
Máte nějaké heslo, myšlenku nebo hodnotu, která vás drží nad vodou v těžších chvílích – ať už sportovních, nebo osobních?
Heslo asi ani žádné nemám, ale snažím se být spravedlivý. Spravedlivost, to je to, a být upřímný. I když musím někdy říct slova, která jsou nepříjemná, tak chci mít před sebou čisto, čistý stůl. Po úmrtí manželky jsem hrozně pragmatický – dřív jsem spoustu věcí řešil, teď spíš neřeším nic. Pragmatik – jak to je, tak to beru a nad ničím si moc hlavu nelámu.
Vyučil jste se kuchařem. Jaké je dnes vaše oblíbené jídlo? Kdybyste měl připravit „mistrovské menu“ inspirované svou kariérou, jak by vypadalo?
Tak to vůbec nevím, co by to bylo, to by byl nějaký pěkný blivajz! Ale ne – snažím se vařit pro děti, nejsem nějaký specialista na všechno; vařím, co dětem chutná: kuře na paprice, svíčková, špagety, lasagne, to je furt dokola. Troufnu si ale i na jiné věci a rád dělám steaky, hamburgery – hlavní je, že to chutná lidem, pro které to vařím. Podle toho poznám, že to vařím dobře. Kdyby to nechutnalo, tak je to špatné.
Co vás přimělo kývnout na nabídku zpracovat svůj příběh knižně? Jak se vám spolupracovalo se sportovním novinářem Petrem Tomáškem – a je něco, co se do knihy nakonec nevešlo?
Oslovili mě Petr Tomášek a Aleš Čeněk s nabídkou. Já jsem zprvu váhal, ze začátku jsem to i odmítal. Já si nepřipadám jako nějaký zajímavý kluk, který by něco dokázal. Jsem obyčejný kluk z Jihlavy, který si něčím prošel jako spousta dětí, ale měl jsem tu kliku, že jsem mohl hokej dělat přes dvacet let. Nebyl jsem žádná hvězda typu Martin Straka, Ručinský a tito kluci, kteří hráli v NHL. Ale musím říct, že v extralize jsem něco dokázal. Spíše je důležitý můj příběh s manželkou, aby lidé viděli, co jsme prožívali. Všichni ti lidé kolem mají můj respekt – doktoři, kteří doopravdy zachraňují životy, sestry a všichni další, kteří dělají vše pro zdraví a pro pacienty, kteří snáší ukrutné bolesti. Když jste zdraví a všichni kolem vás jsou spokojení, tak je život pohádka, vše je pohoda, když se daří. Ale když přijdou tyto chvíle, tak si to uvědomíte… to pozlátko, které jsem měl po dvacet let, hokej – to je vlastně nic. To ztrácí hodnotu, moje výkony, výkony týmu. Uvědomíte si, že žijete v nějaké zlaté kleci. Já bych celou svoji kariéru vyměnil za to, aby tu mohla manželka být, aby kluci měli maminku. Zdraví máme jenom jedno. Když prohrajete zápas, tak přijde další, další a další, ale když jste nemocní, tak už nepřijde nic. To byl za mě ten příběh: aby lidé viděli, jaké to bylo pro moji paní těžké a jak byla skvělá. Není to o mě, ale spíš o ní. Chtěl jsem zdůraznit to, jak moc silná a statečná byla.
Určitě se do knihy nevešlo plno příběhů, něco jsem zapomněl, něco se zase nehodilo psát. Určitě bych si ještě na něco vzpomněl, ale ta kniha se dělala asi půl roku, nebylo jednoduché to skloubit s dětmi i s hokejem. Já doufám, že se bude čtenářům líbit, že si v ní něco najdou a že uvidí mýma očima, jaké to bylo. Třeba se v tom někdo pozná, že zažíval taky takovéto starosti anebo takovou kariéru, kdy byl odmala cepovaný a prokousával se. Někdo se třeba dostane jen do juniorů – já jsem měl to štěstí, že jsem mohl pokračovat. Doufám, že se kniha bude líbit: nejsem žádná hvězda a necítím se tak. Bylo to pro mě překvapení, ale udělal jsem to i kvůli táborskému hokeji. Děkuji za spolupráci všem, kdo se na knize podílí.
Od chvíle, kdy jste začal psát knihu, se ve Vašem životě mnohé proměnilo. Cítíte, že jste dnes v jiné životní kapitole než před rokem?
Od chvíle, kdy jsem začal psát knihu, se můj život hodně proměnil. Už v době, kdy jsme na ní pracovali, se po mém boku objevila Monča, žena, kterou znám dvacet let a která se pro mě stala obrovskou oporou. Ani jeden z nás netušil, že se do sebe takhle silně zamilujeme. Dnes jsem šťastný a vděčný za to, že ji mám po svém boku, a velkou radost vidím i u dětí, což je pro mě to nejdůležitější. Pro Monču to není jednoduchá situace, ale přijala mě i celý můj příběh s obrovským zármutkem a respektem, otevřela mi srdce a toho si nesmírně vážím. Plánujeme společné bydlení, což pro ni znamená opustit dobře placenou práci v Praze, kde má přátele, které by nevídala tak často jako nyní, a během léta se přestěhovat do Českých Budějovic. Je to velký krok a důkaz toho, jak moc jí na nás záleží — a já jsme ji za to hluboce vděčný a opravdu šťastný, že spolu můžeme jít dál společnou cestou s velkými životními kroky, které plánujeme.
Vaši knihu podpořilo množství firem a partnerů, díky čemuž mohla být vydána. Část těchto peněz bude použita na vaši odměnu nad rámec autorského honoráře. Už víte, jak s penězi naložíte?
Chtěl bych poděkovat všem partnerům této knihy za podporu a rád bych tyto peníze věnoval na dobročinné účely. Peníze rozdělím a věnuji je malým onkologickým pacientům v Jihočeském kraji a na podporu seniorů.
