.png)
Doc. Lukáš Valeš, politolog a vysokoškolský pedagog, se ve svém odborném i veřejném působení dlouhodobě věnuje otázkám politických systémů, demokracie a vztahu mezi politikou a společností. V rozhovoru pro Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk hovoří o výuce na vysokých školách, racionalitě voličského chování i proměnách současné politické kultury.
Videopozdrav Lukáše Valeše našim čtenářům
Často se politologie prolíná s ekonomií v politické ekonomii. Jaké literární dílo je podle vás v této oblasti stěžejní v rámci pohledu na globální moderní (nikoli regionální) svět?
To je velmi správný postřeh, přestože právě v české politologii je společné studium politiky a ekonomiky spíše ojedinělé. Vřele doporučuji zejména knihu dlouholetého šéfkomentátora deníku Financial Times Martina Wolfa Krize demokratického kapitalismu, která nedávno vyšla i česky.
Pozorujete v rámci své profese – i v návaznosti na nynější poměrně vysokou volební účast při parlamentních volbách – že se lidé více zajímají o politiku? Čím to podle vás je?
Musím vás zklamat. Podle empirických dat je pravý opak pravdou. Od voleb 2017 jsme svědky rychlého ústupu zájmu o kandidaturu do Poslanecké sněmovny, kam letos kandidovalo jen 4 462 mužů a žen. Před čtyřmi lety to bylo 5 243 kandidátů a při volbách v roce 2017 dokonce 7 524. Naprosto stejný sestupný trend je patrný i u komunálních voleb, kde jde o poklesy dokonce v řádech desítek tisíc za čtyři roky. Rovněž počet lidí, kteří jsou ochotni být členy politických stran a přímo se tak podílet na politice, prudce klesá. Co naopak pozitivně překvapilo, byla vysoká volební účast a větší zastoupení žen a mladých. Ta však byla dána především ideologicky a emocionálně vypjatou kampaní, kterou politické strany a hnutí vybičovaly do té míry, jako by šlo o samu podstatu české demokracie či střet dobra se zlem – a nikoli o výměnu jedné politické garnitury za jinou.
Jsou podle vás voličské preference běžného voliče výsledkem vždy jen racionální volby, nebo se rozhodujeme i na základě jiných parametrů? A jsme v dnešní rychlé a možná trochu povrchnější době této racionální volby vůbec schopni?
Psychologové se jednoznačně shodují, že naše volba – nejen politická – je primárně záležitostí emocí. A bohužel na to také politické strany sázejí, což je vidět na podobě předvolebních kampaní. Významný český neuropatolog František Koukolík to shrnul slovy:
„Člověk není rozumná bytost, která má emoce, ale emocionální bytost, která občas myslí.“
Co je pro současnou politiku napříč Českou republikou, Evropou i světem signifikantní?
Jsme v centru radikálních změn světové politiky, které bohužel opět přinášejí zvýšenou snahu politiků manipulovat občany a zasahovat do jejich soukromí.
Vnímáte rozdíl mezi českou a zahraniční produkcí v oblasti politologie a moderních dějin? Které české knihy podle vás obstojí i v mezinárodním srovnání?
Zásadní rozdíl nevidím. Knih, které obstojí v mezinárodním srovnání, jsou dnes již desítky a často vycházejí u renomovaných zahraničních nakladatelství, včetně německého Springeru. Za všechny uveďme skvělé práce profesora mezinárodních vztahů Jana Eichlera.
Existuje kniha, která vás osobně zásadně ovlivnila ve vašem pohledu na politiku nebo dějiny?
Ano – Bible politologie, Vladař od Niccoly Machiavelliho. A potom Dějiny 20. století od Paula Johnsona.
Jak se podle vás změnila výuka na vysokých školách od doby, kdy jste sám studoval?
Radikálně. Naše generace měla zastoupení vysokoškoláků kolem 13–14 %, dnes je to přes 50 %. Bylo nás výrazně méně, konkurence u přijímaček i během studia byla větší. Studia byla náročnější – žádné prezentace ani internet. Dnes je to masová záležitost. To se týká i pedagogů – nás učili významné kapacity oboru, například filozof Milan Machovec, historici Robert Kvaček či Oto Urban – lidé s minimálně evropským, u Machovce dokonce světovým renomé. Dnes vysoká škola často připomíná lepší střední. Není čas na diskusi a radost z objevování.
Jakou odbornou literaturu byste dnes doporučil studentům politologie jako úplný základ?
Samozřejmě tu, kterou připravujeme v Nakladatelství a vydavatelství Aleš Čeněk – Dějiny politického a státovědného myšlení od starověku po současnost. A hned potom knihy Františka Koukolíka, Jana Hnízdila či Radkina Honzáka. Bez jejich psychologických poznatků by současná politologie nebyla schopna úspěšně analyzovat ani politiku, natož politiky.
S jakými nejčastějšími chybami nebo předsudky se u studentů politologie setkáváte?
Učím už řadu let veřejnou správu, takže nemám přímé srovnání. Pro politologii ale platí – víc než pro jiné obory – nepodlehnout předmětu svého zájmu, tedy politice. Udržet si od ní kritický odstup, zkoumat ji, ale nepodléhat jí.
Studenti dnes často pracují s digitálními zdroji. Vidíte v tom spíše příležitost, nebo hrozbu pro kvalitu jejich znalostí?
Digitální možnosti jsou cenné, když s nimi dokážete dobře pracovat. Jsou dobrým sluhou, ale špatným pánem. Ideální by bylo začínat u klasického získávání informací – nejlépe četbou – a teprve potom se obracet na umělou inteligenci. Ale to je v dnešní době asi utopie.
Máte nějakou oblíbenou přednášku nebo téma, které studenty vždycky „chytne“ a vy sám si ho nejvíce užíváte?
Mám, ale je smutné – všudypřítomná korupce v české politice.
Pokud byste měl možnost pozvat na večeři jakoukoli historickou nebo politickou osobnost, koho byste vybral a proč?
Karla IV. – je to státník s velkým S. Taková osobnost se rodí jednou za tisíc let.
Čím si od politologie nejlépe odpočinete?
Plaváním a venčením psa.
Pracujete nyní na nějaké zajímavé knize?
Ano, už jsem ji zmiňoval – Dějiny politického a státovědného myšlení od starověku po současnost, kterou připravuji spolu se dvěma kolegy. K této problematice jsem se po letech vrátil. Nikdy mě nepřestalo fascinovat, jak zásadní obor politologie to je – spojuje politologii, filozofii, historii, právo, státovědu i sociologii. Umožňuje číst texty tisíce let staré, a přitom věčně aktuální. Psát tuto knihu pro mě byla velká radost!
