.png)
Michal David patří už několik desetiletí k nejvýraznějším osobnostem české populární hudby. Autor desítek hitů, muzikálových melodií i písní, které zlidověly, zůstává aktivní na koncertních pódiích i ve studiu. Co jej po letech tvorby stále inspiruje, jak se proměnila jeho práce a co ho drží v neustálém pohybu?
Videopozdrav Michala Davida našim čtenářům
Když se ohlédnete za svou kariérou, existuje moment nebo rozhodnutí, o kterém se podle vás mluví méně, a přitom bylo zásadní?
Myslím, že spousta lidí neví, že jsem byl opravdu dobrý jazzový pianista a ve svých šestnácti letech už i skvělý muzikant. Zásadní pro mě bylo živit se hudbou a to tehdy jazzem nešlo. Takže přechod k popu, tehdy ještě jen jako klávesák ke Krokům, kde zpívala tehdy Jana Kratochvílová, byl pro mě velice zásadní a podstatný životní krok.
Vaše písně zlidověly napříč generacemi – vnímal jste to tak už v době jejich vzniku, nebo vás jejich „druhý život“ překvapil?
Abych řekl pravdu, myslel jsem si, že po sametové revoluci, kdy český pop šel hodně do pozadí a několik let ho nikde nehráli, je má pěvecká kariéra u konce. Ale v roce 1992 mě začali oslovovat majitelé diskoték, že je o mě zájem a že mě chtějí jako hosta na live vystoupení. Začal jsem tedy objíždět diskotéky, věřte za 6 000 kč za vystoupení. Ale byl jsem rád, že začal být o mě zase zájem.
Kdo patřil k vašim prvním hudebním vzorům a v čem vás tehdy ovlivnili nejvíce – a změnilo se to v průběhu let?
K mým prvním hudebním vzorům patřili američtí jazzoví pianisté Eroll Garner, Oscar Peterson a Keith Jarret. Ale i jazzoví zpěváci jako Ella Fitzgerald, Sara Wohn, nebo Frank Sinatra. V popu mě pak hodně ovlivnil hlavně Elton John a italští interpreti jako Umberto Tozzi, Ricchi e poveri, Toto Cutugno, Drupi a další.
Vaše písně si našly cestu k širokému publiku. Přemýšlíte při tvorbě o posluchači, nebo skládáte především „pro sebe“?
Vždy jsem dbal na to, aby písně, které píši, měly hitový potenciál a bodovaly u nejširšího hudebního publika. Byl to takový vzorec, kterým jsem se inspiroval třeba od Franka Farriana, producenta Bonnie M, Eruption, Milli Vanilli anebo Modern Talking.
Co vás po tolika letech stále baví na samotném procesu skládání? Je to melodie, aranž, nebo práce s emocí?
Dostat talent na muziku a k tomu ještě talent na skládání hudby je dar. Je to poslání, takže se snažím tento úkol, který jsem si zadal, když jsem přišel na tento svět, plnit svědomitě a nepromarnit moc příležitostí, když se dostaví múza. Pak je to mrhání talentem.
Když píšete novou píseň, začínáte spíš textem, nebo hudbou – a změnil se váš přístup v čase?
U většiny písní jsem napsal nejdřív hudbu, kterou jsem si pak nechal otextovat. Ale mé poslední album „Život je náš“, které jsem natáčel v londýnském studiu East cote s producentem Robbieho Wiliamse, nebo kapely Train Martinem Terefem, který psal hudbu na toto album, tam jsem si většinu písní otextoval sám. Mimochodem Martin Terefe je autorem slavného hitu Hey soul sister kapely Train a autorem několika písní Robbieho Wiliamse, Jasona Mraze a dalších.
Liší se váš tvůrčí proces při práci na autorském albu a při skládání hudby pro muzikál?
Nevím, zda se mi líbí, ale muzikál je zcela jiná a celkem náročná disciplína. Musím ho psát chronologicky od úvodu až po finále. Je to můj způsob tvorby, který mi vyhovuje.
Muzikály mají jasný příběh a dramatickou linku – svazují vás tato pravidla, nebo vás naopak inspirují?
Právě, že mě nesvazují. Baví mě jít po lince celého příběhu, kde si mohu hrát s emocemi, náladami, a tak daný děj hudebně ztvárnit.
Kde nejčastěji hledáte inspiraci pro nové skladby? Přichází spontánně, nebo ji cíleně vyhledáváte?
To je různé. Když mě osloví nějaký interpret, či interpretka, snažím se jim napsat píseň přímo na tělo. Když mě například oslovila Helena Vondráčková, abych jí napsal píseň na její taneční album „Vodopád“ v roce 2000, tak Dlouhou noc jsem složil za 20 minut. Byl to impuls a okamžitý nápad. Samozřejmě k tomuto megahitu pomohla i textařka Hanka Sorrosová, která napsala skvělý text. Hodně lidí mi říkalo, proč jsem si tu píseň nenechal pro sebe? Protože byla napsaná přímo na tělo Heleny. A tak tomu bylo i u Karla Gotta, Lucie Bílé, Lucie Vondráčkové, nebo Ivety Bartošové a jiných.
Vaše písně jsou silně spojené s českým hokejem. Jak k tomuto propojení došlo?
To byl rok 1998, kdy naši hokejisti hráli na olympijských hrách v Naganu. Hráli si pro dobrou náladu v kabině vždy před a po zápase mé písně. Když se vědělo, že hrají o medaile, oslovil mě hokejový svaz, abych napsal oslavnou píseň, až se kluci vrátí. To se ještě nevědělo, že přijedou se zlatou medailí. Měli jsme s textařem Jaroslavem Machkem tři dny na to složit pro náš hokejový tým hymnu, a tak vnikl Správnej tým. Píseň naši hokejisti okamžitě přijali a když se pustila tehdy na Staromáku, kde bylo asi 80 000 lidí, to byl neskutečný zážitek a také to pro mě znamenalo nástup mého velkého comebacku. Jsem za to dodnes českým hokejistům vděčný, protože jsem byl opět u českého národa v kurzu.
Sledujete český hokej? Máte k němu osobní vztah?
Samozřejmě, že sleduji vždy mistrovství světa nebo olympiádu. Ale přiznám se, na zápasy nechodím.
Jaký máte osobně vztah ke sportu – je pro vás spíš relaxem, nebo jste soutěživý typ?
Já jsem velkým fanouškem golfu a tenisu, přestože golf nehraji vůbec a tenis si zahraji občas rád, ale moc mi to nejde. Nebyl jsem na sport obdařen. Jsem strašný kopyto. Teď sleduji Master v USA, nebo ATP v Monte Carlu. Byl jsem tam pár dní a setkal se osobně s Jirkou Lehečkou. Mimochodem velký sympaťák.
Vaše žena je bývalou profesionální hráčkou tenisu. Přenesl se tento vztah k „bílému sportu“ i na vás?
Jak jsem řekl v předchozí otázce. J
Jako nakladatelství se musíme zeptat: jaký je váš vztah ke knihám? Najdete si čas na čtení, a pokud ano, co rád čtete?
Bohužel nejsem ideální propagátor četby. Mám problém, že když se začtu do nějaké knihy, okamžitě mě to uspává a nedočtu ani stránku. Takže pro mě je kniha skvělý uspávač. J
Máte oblíbeného autora nebo žánr, ke kterému se rád vracíte?
Mám rád Dana Browna, nebo severské detektivky. Taky Agathu Christie. Ale jak říkám, radši ve zfilmovaných verzích.
Vedle hudby je vaším koníčkem i vaření. Co pro vás znamená čas strávený v kuchyni?
Vaření je můj velký koníček. Jsem nejen velký gurmán, ale myslím i slušný kulinář. Rád vařím hlavně pro návštěvy a mám radost, když mým přátelům chutná.
Máte oblíbené jídlo nebo recept, který rád připravujete?
Hlavně asijskou kuchyni. Miluji ostrá, pálivá a aromatická jídla.
Na toto jaro připravujete šňůru několika koncertů – na co se po tolika letech vystupování stále nejvíc těšíte?
Především na kontakt s publikem. Mé koncerty mě strašně nabíjí, když vidím, jak se lidi baví, zpívají a tančí na mé písně. Dávají mi strašně energie a já se snažím dávat ji zase jim.
Každá dlouhá kariéra přináší i překážky – co vám pomáhá je překonávat a udržet si chuť tvořit?
Vždy se snažím si vzít z dané situace to pozitivum. Já vždy říkám, že vše špatné je i pro něco dobré. Jsou situace, kdy je to ale například velký zásah do vašeho života a osudu – je třeba se nikdy nevzdávat a dál naplno žít.
Máte nějaké životní motto, citát nebo myšlenku, která vás provází a ke které se vracíte?
„Přej, bude ti přáno, dej, bude ti dáno“. A mé osobní motto je: „Žij nonstop“, prožívej si svůj „Discopříběh“, svoji „Lásku z pasáže“ a měj svých „Pár přátel“. J J J
