.png)
Bankovnictví a platební styk patří mezi oblasti, které v posledních desetiletích prošly mimořádně dynamickým vývojem. Doc. JUDr. Ing. Otakar Schlossberger, Ph.D., se jim věnuje po celý profesní život – nejprve v bankovní praxi, později také ve veřejné funkci historicky prvního finančního arbitra České republiky a dlouhodobě i v akademické sféře. U příležitosti vydání knihy Platební služby – teorie a praxe jsme s ním hovořili o proměnách platebního styku, o ochraně klientů finančních institucí i o tom, co ho na tomto oboru nepřestává fascinovat.
Otakara Schlossbergera našim čtenářům
Váš profesní život je s bankovnictvím spojen už od počátku osmdesátých let. Jak jste se vlastně k oboru financí a bankovnictví dostal?
No to bylo velmi jednoduché. Po studiu na gymnáziu v Ostravě jsem si vybral pokračování na Vysoké škole ekonomické, na tehdejší Národohospodářské fakultě, kde se vyučoval studijní program Finance a úvěr. Kromě toho jsem chtěl studovat mimo domov, osamostatnit se. Proto padla volba právě na VSE a tedy Prahu. V průběhu studia tehdejší některé podniky vypisovaly pro vybrané studenty tzv. podniková stipendia, což znamenalo, že většinou od třetího ročníku studia student dostával nějaké peníze po dobu dvou let, tzn. do ukončení studia. Podmínka pak byla zavázat se pracovat po určitou dobu právě jen v této firmě. Jednou z firem, která toto stipendium vypsala, byla také Státní banka československá. Já se přihlásil a byl jsem pro stipendium vybrán. Výhoda byla, že adept si pak mohl zvolit pracoviště, ve kterém by rád pracoval s ohledem na potřeby SBČS. Těch poboček měla banka 89, tzn. tolik, kolik bylo tehdy okresů. Já byl sice plánován pro pobočku Ostrava, ale nakonec jsem zahájil svou profesní kariéru v pobočce státní banky v Bruntále.
Začínal jste tedy ještě ve Státní bance československé. Jak na toto období vzpomínáte a v čem byla práce v bankovnictví tehdy jiná než dnes?
Bylo to pro mne všechno nové. My se na vysoké škole učili klasice podnikové a bankovní finance, zabrousili jsme i do oblasti veřejných financí. Mne však nejvíce zaujaly právě předměty a oblast spojená s bankovnictvím. Jenže tehdejší Státní banka československá byla úplně jiná, než je dnešní bankovnictví. My se učili v podstatě to, co se aplikuje dnes – s výjimkou investičního bankovnictví, které tehdy vůbec neexistovalo v podmínkách před rokem 1989, avšak práce v samotné bance byla podřízena tehdejšímu přístupu centrální plánovité ekonomiky a my v bance jsme vykonávali spíše kontrolní a analytické funkce. Samozřejmě práce s hotovými penězi, zpracování plateb či účtování bylo v zásadě stejné, jen zajišťováno jinými prostředky a bez stolních počítačů. Jen tužka, papír, psací stroj a snad ty obrovské hlučné kalkulačky. Já působil jako úvěrový ekonom, což znamenalo kontrolu a vyhodnocování financování mně svěřených firem, zda to probíhá vše podle plánů.
Po roce 1990 jste působil v Komerční bance v oblasti provozu banky a platebního styku. Český bankovní sektor tehdy procházel zásadní proměnou – jaké změny jste z dnešního pohledu vnímal jako nejdůležitější?
Ještě bych trošku zabrousil do své historie, jak jsem se vůbec do Komerční banky dostal. Po třech letech strávených na pobočce SBČS v Bruntále jsem přestoupil do Prahy na Oborové oddělení pro lázně a zdravotnictví, kde jsem vykonával pozici podobou, jako na pobočce, ale už na úrovni tehdejších výrobně hospodářských jednotek, což z dnešního pohledu byly jako centrály vybraných podniků. Já měl na starosti financování a kontrolu lázní v ČR a jednoho farmaceutického podniku. Oborové oddělení působilo v rámci organizační struktury Státní banky československé na Hlavním ústavu pro ČR. Do roku 1989 jsem ještě krátce působil jako asistent náměstka generálního ředitele Hlavního ústavu ČR a pak jsem přešel do provozního odboru Hlavního ústavu, který měl mj. na starosti metodiku a řízení hotovostí a platebního styku. Já začal pracovat jako metodik oddělení platebního styku. No a po vyčlenění obchodní části SBČS do samostatné banky jsem byl delimitován se vším všudy do nástupnické obchodní banky, následně nazvanou Komerční banka.
Abych se ale vrátil k obsahu otázky – ano, transformace bankovnictví byla opravdu překotná. Pro mne bylo zážitkem podílet se například na tzv. fyzickém rozdělení tehdejšího zúčtovacího systému Automatizovaných bankovních operací Státní banky československé na několik částí pro její nástupnické banky, kterou byla právě například také Komerční banka. Nebo velkou výzvou byla spolupráce na zadání pro programátory státní banky pro zúčtování inkasa tak, jak ho známe dnes, zavádění platebních karet či zavedení a pak postupné utlumování šekové služby. Bylo toho opravdu hodně. Osobně jsem velmi úzce spolupracoval se zástupci platební sekce Státní banky československé, později České národní banky, zejména v rámci připomínek k vybraným předpisům z oblasti platebního styku, účastnil se odborných konzultací. Kromě toho se postupně zaváděly nové technologie, počítače na stůl každému pracovníkovi. Byla to překotná doba, kterou už asi v bankovnictví tak úplně dnes nelze zažít i přesto, že se o to umělá inteligence snaží.
Stál jste také u zrodu Komise pro platební styk a platební instrumenty České bankovní asociace. Co bylo tehdy hlavním cílem této platformy?
Je to tak, byl jsem dokonce jejím prvním předsedou. Oblast platebního styku se stala opravdu důležitou součástí každodenní aktivity bank, resp. jejich klientů. V průběhu 90. let vzniklo mnoho nových bank nebo poboček zahraničních bank, které začaly v ČR působit. Proto se prezidium České bankovní asociace dohodlo, že vznikne mimo jiné také tato odborná komise. Hlavním cílem byla koordinace postupů v oblasti tvorby nových regulatorních pravidel, které tehdy v rámci platebního styku zajišťovala Česká národní banka. Členské banky ČBA vybraly své zástupce, kteří se pravidelně účastnili práce v komisi. Patřili jsme svého času k jedné z největších. Řada bank nominovala své zástupce, takže nás bylo skoro kolem dvaceti.
Platební služby jsou tématem i vaší nové knihy. Co vás vedlo k tomu shrnout zkušenosti z teorie i praxe právě do této publikace?
Já se zabývám platebním stykem, resp. platebními službami, skoro již 40 let – myslím, že v roce 2028 to bude právě 40 let. V roce 1996 jsem dostal nabídku z VŠE, tehdejší Katedry bankovnictví a pojišťovnictví, kterou vedl dnešní rektor VŠE doc. Petr Dvořák, abych pro ně připravil nějaký prakticky orientovaný předmět. Připravil jsem předmět s názvem Platební operace v ČR. Předmět byl shledán jako zajímavý a byl nabídnut jako volitelný pro program Bankovnictví a pojišťovnictví. Nakonec se z něj stal předmět povinný pro tento studijní program a volitelný pro další programy napříč univerzitou. No, a protože k předmětu nebyla literatura, pojal jsem již kolem roku 2010 myšlenku své poznatky, znalosti a zkušenosti vložit do odborné monografie. Jenže vývoj v oblasti bankovnictví a zejména platebního styku a služeb s ním spojených je tak překotný, že jsem se rozhodl využít nabídku právě Vašeho vydavatelství vytvořit zcela novou odbornou monografii, která v sobě obsahuje snad všechny poslední aktuality z této oblasti. Vstupem ČR do Evropské unie jsme se stali jejím nedílným stavebním kamenem, a tudíž jsme mimo jiné povinni aplikovat regulatorní požadavky do svého národního právního řádu a následně tyto regulace aplikovat. A platební služby včetně zúčtování plateb je odvětví, které je poslední dobou výrazně regulováno.
Platební styk dnes prochází rychlou digitalizací – bezhotovostní platby, mobilní aplikace, okamžité převody. Který z těchto trendů považujete za nejzásadnější?
Osobně nemohu říci, co je pro mne nejzásadnější. Zásadní je to, že implementace nových technologií obecně přináší výhody jak pro jejich poskytovatele, tak pro klienty. Pokud technologie přinášejí větší komfort pro obě strany, je to dobře. Na straně poskytovatelů to sice zpočátku znamená zvýšené náklady, ale ve středním a dlouhém horizontu se tyto náklady vrátí přes jejich klienty, kteří pak využívají další služby daných poskytovatelů, zejména bank. Rozhodující by měla být spokojenost klientů.
Přináší technologický rozvoj podle vás více komfortu pro klienty, nebo také nová rizika?
Každý vývoj sebou přináší na jedné straně komfort, na straně druhé rizika. Žijeme však v době, kdy jsme schopni různými nástroji rizika jak definovat, tak pak proti nim i účinně zasahovat. Jenže to nejde zajistit bez jisté úrovně finanční gramotnosti klientů bank či jiných poskytovatelů. Metody podvodů se zcela mění a poskytovatelé a jejich klienti by na ně měli být připraveni. Měli bychom o nich všichni vědět. Je dobře, že například i Česká národní banka informuje na svých stránkách o některých nepřijatelných rizikových aktivitách, většina bank či jiných poskytovatelů služeb upozorňuje své klienty na možnost hrozeb ze strany některých subjektů apod. Bez rizika není žádné podnikání možné, ani to v oblasti platebního styku či služeb. Jen připravení klienti a odborně vybavení poskytovatelé dokáží rizikům předcházet, případně je následně řešit.
Česká republika patří mezi země s poměrně rozvinutým platebním systémem. V čem podle vás stojí za pozornost i v evropském kontextu?
Ano, byli jsme a myslím, že ještě stále jsme v oblasti platebního styku a zúčtování včetně využívání vybraných platebních nástrojů na evropské špičce. Ale konkurence je velká. Náš platební systém, který spravuje ČNB, patří mezi špičkové národní platební systémy. Za svou letitou praxi jsem nezažil jediný znatelný výpadek zúčtovacího systému. Řízení rizik při jeho provozu je na špičkové úrovni. Také oblíbenost digitálních technologií Čechy je nadprůměrná. Také proto já osobně zařazuji do výuky předměty orientované do oblasti regulace digitálních služeb či digitálních peněz. V čem můžeme být v evropském kontextu vzorem je zpracování inkasního způsobu placení, byť i tam došlo v evropském kontextu k jistému posunu.
V roce 2002 jste byl Poslaneckou sněmovnou zvolen historicky prvním finančním arbitrem České republiky. Jak náročné bylo tuto instituci budovat prakticky od začátku?
Koukám, že ani toto část mého profesního života Vám neunikla. Byla to pro mne opět výrazná, byť kratší etapa mého profesního života. Když jsem se jako člen a předseda Komise pro platební styk a platební instrumenty České bankovní asociace podílel na připomínkovém řízení návrhu zákon a o finančním arbitrovi, jehož kompetence byla tehdy orientována pouze na řešení sporů z oblasti platebního styku a zúčtování, tak mne napadlo, že by to mohlo být pro mne zajímavé. Diskutoval jsem to s některými kolegy a většinou mi sdělili, že to je pozice přímo šitá pro mne na míru. Už tehdy jsem disponoval právním vzděláním, což by se pro tuto pozici velmi hodilo. Proto jsem se rozhodl účastnit se výběrového řízení, které vyhlásila Česká národní banka. Vítěze tohoto řízení pak navrhla Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR jako kandidáta pro jeho volbu. No a já jsem po dvoudenním výběrovém řízení byl ČNB vyhlášen vítězem a ona mne do této funkce navrhla. No a PSP ČR mne ve druhém kole volby zvolila. Samotné budování odborného zázemí pro fungování finančního arbitra bylo zajímavé a samotná práce mne velmi bavila. Nebylo to zase až tak složité, zákon o FA hovořil jasně, zázemí mně zajišťovala tehdy Česká národní banka včetně odborných diskusí. Často jsem využíval ochoty tehdejšího vedení právního odboru ČNB. Na spolupráci s dr. Hartlovou často vzpomínám. Za spoustu myšlenek a inspirací ji vděčím dodnes.
Myslíte si, že dnes veřejnost institut finančního arbitra zná a využívá dostatečně?
Bohužel, neznalost této instituce přetrvává. Dovozuji to z toho, že se každoročně, resp. dvakrát do roka zeptám studentů na školách, ve kterých působím, zda znají možnost mimosoudního řešení sporů na finančním trhu za pomoci finančního arbitra. Bohužel, často je odpověď 100% negativní nebo se přihlásí dva tři studenti z 20, že ví, o co jde. Snad jednou se mi stalo, že studentka sdělila, že její rodina využila jeho služeb. Takže se stále úplně nedaří „zpropagovat“ tuto možnost ochrany spotřebitele široké veřejnosti.
Jak by podle vás měl v ideálním případě vypadat vztah mezi bankou a jejím klientem?
No jednoduše – měl by to být partnerský vztah založený na obchodu. Každý klient přece musí vědět, že banka či jiný poskytovatel finančních služeb není „ústav sociální péče“. Má klienty od toho, aby jim na jedné straně pomohl, na straně druhé se však za tuto pomoc platí. Je to velmi jednoduché. A podmínky pomoci by měly být transparentní a srozumitelné. Zde musím ale kriticky sdělit, že stále přetrvává u vybraných bank, příp. jiných subjektů finančních služeb, že právě tato pravidla jsou komplikovaná a ne zcela jasně vymezena. Možná i proto, že se poskytovatelé snaží do svých podmínek vložit kde co, aby dostály regulatorním požadavkům, a tím se to pak vše komplikuje. Digitalizace je velmi příjemná, ale jsem názoru, že všeho s mírou. Osobní konzultace u složitějších finančních služeb lze jen doporučit.
Vedle praxe jste dlouhodobě působil také na řadě vysokých škol. Co vás přivedlo k akademické dráze?
Jak jsem už říkal, k pedagogickému působení na vysokoškolské půdě mne přivedla nabídka VŠE implementovat do jejího studijního programu praktický předmět. Já toho využil a dodnes nelituji. Práce se studenty je pro mne zábavou a zároveň poučením. Dělám ji rád a snad obohacuje o znalosti a dovednosti mé studenty, nejen mne.
Učil jste například na VŠE, Bankovním institutu nebo Vysoké škole finanční a správní a dnes působíte mimo jiné na Metropolitní univerzitě Praha a Masarykově ústavu vyšších studií ČVUT. V čem je práce se studenty inspirativní?
Oblasti, kterými se zabývám, jsou zaměřeny do financí, resp. finančně-právních vztahů obecně. Tyto vztahy se průběhu let mění, proto se musí měnit i obsah příslušných předmětů. Mění se také přístup a zájmy studentů a pedagog by jim měl být vzorem. Studenti mne inspirují a zároveň „nutí“ do toho, abych byl stále v obraze a věděl, co se na finančních trzích děje. Jsem proto rád, že kromě pedagogických aktivit mám i další, zaměřené do své aktivní účasti ve finančních institucích, konkrétně jde o dvě.
Má dnešní generace studentů financí jiné představy o kariéře než generace předchozí?
Já jsem si žádné výzkumy v tomto směru nedělal. Pokud bych soudil podle toho, jaká témata si studenti vybírají k závěrečným pracím nebo co se mnou diskutují, tak bych řekl, že se ani neliší. Jen jsem zjistil s diskusí s kolegy z různých oborů, že dnešní absolventi často hledají konkrétní práci a často nejsou ochotni slevit se svých představ. Možná jsou méně přístupní kompromisu. Ale kdo je šikovný, tak si vždy tu svou profesní aktivitu najde.
Jste autorem či spoluautorem řady odborných publikací. Co vás na psaní odborných textů nejvíce baví?
Samotné tvoření textů a vyhledávání podkladů či dokumentů, které moje myšlenky potvrzují a zároveň dokumentují. Je to také často objevování ještě nových inspirujících podnětů pro další práci. Sotva jsem dokončil u Vás svou knihu Platební služby – teorie a praxe, tak už mám v hlavě myšlenky ohledně sepsání monografie se zaměřením na aspekty regulace digitálních služeb a digitálních peněz. Tak uvidím, jak na tom budu s časem a zdravím.
Když se ohlédnete za svou profesní dráhou – od bankovní praxe přes veřejnou funkci až po akademické působení – co považujete za nejcennější zkušenost?
Musím říct, že pro mne bylo cenné vše. Ať si vzpomenu na své začátky v Bruntále v rámci SBČS, nebo práci asistenta náměstka, kdy jsem se naučil opravdu odpovědné administrativě, po působení v komerčním bankovnictví či odpovědnosti člena dozorčích orgánů atd. Myslím, že pokud je člověk zdráv a má jisté schopnosti předávat své zkušenosti dále, je to dobře a je to i odpovědné vůči společnosti, ve které žije. Nyní si vážím toho, že studenti navštěvují moje přednášky, diskutují, svěřují svůj osud do mých rukou při zpracovávání závěrečných prací. To mne docela naplňuje.
Máte vedle financí a práva také nějaké zájmy nebo koníčky, které vám pomáhají „vypnout“?
Určitě…. Koníčků bylo kdysi více. Já byl hodně zaměřen umělecky, nakonec jsem chtěl studovat operní zpěv po základní škole a pak jít hrát profesionálně loutkové divadlo, neboť jsem zvažoval jít na tehdejší loutkářskou fakultu. Ale nakonec zvítězil racionální přístup. Takže mým dlouholetým koníčkem bylo a je loutkové divadlo. Začal jsem s ním v 10 letech v Ostravě a pokračoval po studiích v Praze od roku 1984 v rámci souboru Kováček. No, soubor zestárl a mladí adepti z důvodu zejména bydlení se rozprchli po jiných místech, než je Praha. Nyní již hrajeme jen výjimečně, ale možná se bude blýskat na lepší časy a soubor se „reinkarnuje“. Pak chodím pravidelně do fitnescentra zacvičit si. Pokud to jde, tak alespoň 2–3krát týdně. To mne opravdu baví, a když tam nejdu, tak už mám výčitky svědomí, že jsem něco zanedbal. Poslední dobou rád poslouchám před spaním jen tak rádio s hudbou a je mi jedno, zda je to současný pop či z gramofonu klasická hudba.
A úplně na závěr – jakou radu byste dal mladým lidem, kteří by chtěli spojit kariéru s finančním právem nebo bankovnictvím?
Není to jen rada spojená s tímto oborem – je to rada obecná. Pokud chcete něčeho dosáhnout, za tím svým snem jděte stále a pořád a on se Vám jednou splní. Já jsem si „vysnil“ už v roce 1983, že bych si rád udělal práva. Šel jsem si za tím cílem hlava nehlava a s kouskem štěstí mne na školu omylem přijali v roce 1986. Sice napotřetí, ale přijali. Ale to je na delší vyprávění…. Třeba někdy příště.
